PRADĚD 2000

Kdy: Sobota 10.6.2000
Odkud: Prostějov 4:59 (od našeho)
Kam: Praděd a zpět (Prostějov 20:18)
Trasa: Prostějov - Smržice - Senice na Hané - Litovel - Uničov - Dlouhá Loučka - Rýmařov - M. Morávka - Praděd (1492mnm) - a stejnou cestou zpět
Ujeto: 183.94 km

Tradice, jó tradice. Březen, za kamna vlezem. Duben, ještě tam budem. Květen, lásky čas. Červen, jedeme na Praděd!

Už to vypadalo, že nás pojede na letošní tradiční výpravu na Praděd strašně moc. Celkem asi 8 lidí přislibovalo svou účast, což by nám dost nabouralo image - vždyť je to drsňárna jen pro supermany, ne?! Postupně ale jednotliví borci dostávali rozum a hromadně se odhlašovali, až jsme zůstalo jen zdravé čtyřčlenné jádro (chcete-li "pecka").

Předpověď počasí jsem sledoval poctivě už od pondělka a vypadalo to nadějně. Během týdne se to ještě vylepšovalo a nakonec to bylo dobré až moc. Na sobotu vycházelo něco jako: "jasno až jasno, místy při zvýšené jasnosti ještě více jasno" a jediné, co mělo dle odborníků z hydrometeorologického ústavu k večeru od západu přibývat, byla tma. Oblačnost žádná. Tešil jsem se, že se nebude opakovat hnusná mlha a oplzlé počasí jako loni, ale současně se trochu se obával přílišného horka jako předloni. V každém případě, pokud bych si měl zvolit menší zlo, tak tím je pro mě osobně to horko.

Ve čtvrtek jsem odservisoval kolo. Věnoval jsem mu asi 3 hodiny, kdy jsem ho celé poctivě vypulíroval, dotáhnul šroubečky, namazal olejíčkem a dofouknul. Nejdelší dobu jsem však investoval do opravy plastové krytky na zadním kole, která drží nacvaklá třema čudlíkama a brání invazi přehazovačky do špicového prostoru. No, drží - řekněme "měla by držet", ale to by se nesměly dva z těch tří čudlíků odebrat do věčných lovišť. Po různých marných pokusech, jak krytku nějak upevnit aby nerachotila, jsem přišel na spásný a zároveň drastický nápad, že ji tam přitavím. Našel jsem si vhodný kus umělé hmoty, který šel zapálit a hořel (to byl můj jediný požadavek), a nechal jsem na třech místech odkapat trochu tavící se hmoty přes špice na tu krytku. Co se týče vzhledu, tak to vypadalo poněkud nevzhledně (řekněme si to narovinu: "hnusně"), ale krytka držela a ani se nehla. Spokojen tímto originálním řešením jsem zanechal dalších prací a těšil se na sobotu.

Na smluvené místo, křižovatku u sokolovny ve Smržicích, jsem přijel v 5:13. Ani jsem se nedivil, že jsem tam první. Honzu jsem očekával až za dvě minuty (dle domluvy v 5:15) a Pavel je defaultně podezřelý zaspávač. Nedávno totiž proslul svým zaspáním při lyžařské výpravě, kdy jsme pro něj přijeli k jejich domu autem a nemohli se dozvonit. Mysleli jsme si tedy logicky, že vůbec není doma a Honza mu zkoušel volat mobilem. Až ven bylo slyšet, jak ten mobil zvoní Pavlíkovi na nočním stolku. Prostě si chrupkal – to je typický Pavel.

V 5:20 jsem přestal čekat a vydal se naproti Pavlovi. Potkali jsme se ale už v půli cesty a za chvilku se objevil i Honzík, takže v 5:25 jsme vystartovali ze Smržic. O necelou půlhodinu později jsme v Drahanovicích nabrali Dundeeho, který tam již vzorně čekal.

Cesta probíhala hladce. Jediné, co mi utkvělo v paměti, bylo pravidelné Honzovo prorokování: "Počkejte, jak tady budeme cestou zpátky trpět.". Jak jsme se postupně vzdalovali od domova, četnost těchto výroků se snižovala, protože "bolest, co konkrétně bolí au, au, au" se očekává až v závěru dnešní cesty.

Dalším, tentokráte však velmi nepříjemným zpestřením, byla jistá "neščastná děvčica", která se v jedné vesničce vyřítila na kole zprava z boční uličky, zahnula prudce doleva a v protisměru po levém okraji cesty rovnou proti nám. My, jedoucí v háku těsně jeden za druhým, jsme museli drsně brzdit a strhnout to doleva. Jen kousek chyběl a mohla se konat valná hromada. Tak kdybyste ji někde potkali, tož si na ni dávejte bacha – je to silniční kamikadze.

První prudké kopečky před Rýmařovem prověřily stav svalstva. Žádné problémy však naštěstí nenastaly, a tak jsme se po deváté hodině nasnídali u tradičního obchůdku v Rýmařově a pokračovali dál do hor. Tam se teprve ukázalo, co bude dnešní hlavní atrakcí: mouchy.

Potvory jedny! Cyklista šlapající do prudkého kopce se značně potí, a to je láká. Po chvilce má každý kolem sebe poletující svoje vlastní hejno, čítající dobrých 30 až 40 kousků. Kdyby aspoň tak hnusně nebzučely. Jasný, žihadla nemají, ale jsou prostě nepříjemný. A nejhorší, když se po nich oženete rukou. Na vteřinu se rozletí jakoby do ztracena, ovšem pak hned se jich vrátí dvakrát tolik a všechny podrážděně bzučí daleko víc než předtím.

V Malé Morávce usedáme pod slunečník u hospůdky a dopujeme se džusem, kromě Honzy, který se vydává najít svého taťku. Bylo domluveno, že se sem dopraví vlakem, aby zbytek cesty na Praděd a celou cestu zpátky absolvoval s námi. Je to dobré, vypátral ho, takže můžeme dál.

Předposlední stoupák z Morávky na Hvězdu jedeme v podstatě každý samostatně vlastním tempem. Odstupy mezi námi jsou rozumná věc, aspoň se nám nepletou mouchy a každý má ty svoje bzučící společnice pěkně pod kontrolou. Nebo ony jeho?! Tak či tak, pro samé úvahy, jak se těch potvor zbavit, respektive komu aspoň vynadat, že nevzal repelent, jsem prudce stoupající terén nějak ani nevnímal. Na Hvězdě jsme na sebe počkali, vyměnili si navzájem negativní názory na ty hnusné mouchy a v 11:04 vystartovali vzhůru do závěrečného 14% "labůža". První se hnal Dundee s Pavlem, za nima jsem si já střídavě udržoval svých 8 a 9km/h, v zatáčkách jsem kousek za sebou spatřoval Honzíka a za ním jeho taťku. Hustota much se zvýšila do obludných hodnot. Ani vám nebudu říkat, jak je nepříjemné, když vás oďobává sto hmyzů, sedají si na vás a lezou po vás svýma chlupatýma nohama. Ještě že mám dnes triko s dlouhým rukávem – vzal jsem si ho, abych si na sluníčku nepřipálil ruce. Rovněž tak i cyklistické rukavičky mají v těchto okamžicích zcela nestandardní funkci – chránit holou kůži před nálety. Při vynucené krátké zastávce (příroda je příroda) mě Honza zbaběle předjel, dobře mu tak! Na Ovčárně jsem se ocitnul v 11:47. Zde, na otevřeném prostranství s pofukujícím větříkem, se mouchy nemají šanci příliš shlukovat, takže to byla příjemná změna. Pavel zabral nejlepší plac na trávě ve stínu a odmítal se odklidit a uvolnit tak prostor nám, důležitějším. Je to hrůza, jak ti dnešní otroci vůbec nerespektují autoritu. Jenomže bič jsem zapomněl doma, sáfriš… ;-)

Zbytek stoupání z Ovčárny na Praděd je brnkačka. Známe to, takže si klidně můžeme psychicky vychutnat zhluboka odfukující pěšáky, kteří nechápou, jak v takovém prudkém terénu, kde oni sotva jdou, může někdo jet na kole. Uznale si na nás (a na čelo) ukazují prstem, slabší povahy upadají do mdlob.

Po 5 hodinách a 11 minutách jízdy jsme na vrcholu Pradědu. Místní restaurace je zavřená, ale to se vědělo – Dundee nás totiž touto informací chtěl zdeptat a odradit již několik dní před startem – samozřejmě bez úspěchu. Chvilku se nahoře flákáme, dáváme Tatrankovou a rozhlížíme se dolů po okolních kopcích. Je to hezký pohled umocněný pocitem, že jsme se sem, na nejvyšší vrchol Jeseníků, opět dostali jen silou vlastních svalů. (Jsou-li vám nabubřelé chlapácké řečičky cizí, nahraďte si sousloví "silou vlastních svalů" odborným termínem "ekologicky". ;-)) Vydaná energie si však říká o kompenzaci, takže sjíždíme na Barborku na oběd.

Nehorázná žranice je u konce a nás čeká dobrých 90 kilometrů cesty zpátky. Při sjezdu z Ovčárny na Hvězdu se to v horní části na dobré asfaltce dalo "pustit", ale v dolní části je hodně děr a v zatáčkách nebezpečná šotolina. Ta vás může snadno a rychle vyprovodit mimo silnici, takže je více než vhodné důkladně brzdit a vůbec dávat pozor. Jedna taková zákeřná díra odrovnala kolo Honzova táty – vletěl do ní, píchl duši a nepěkně pokřivil ráfek. Čekali jsme na něj na Hvězdě, než s kolem dojde pěšky. To je ale smůla! Byla prodiskutovávána varianta provedení opravy přímo zde na místě, ale "osmice" byla příliš velká a cca 85 km cesty před námi je hodně, aby se to dalo nějak nouzově dojíždět. Je to blbé, ale bude muset dojít pěšky do Malé Morávky a opět vlakem domů.

Na zpáteční cestě nás stále popoháněl Pavlík, který žil celý dnešní den naivní představou, že bude v 6 večer doma. Potřebuje prý někam jet vlakem, tak aby to stihnul. Blázen. A to uvažte, že jsme teprve v 15:25 vyjížděli z Hvězdy. Tuplovaný blázen. V jeho vlastním zájmu, aby se neuhnal, jsme za Uničovem zastavili na občerstvení s opékanýma makrelama a pivkem. Pavel to zhltal jak barbar a že pojede sám napřed. Už jsme mu nedokázali bránit – tak fakt jel, až se za ním dělala ohnivá čára. To nás pro změnu po jídle a pivu chytla totální lenóra a flákali jsme se tam dohromady déle než hodinu. Takový krásný den, tak kam spěchat?!

25 kilometrů do Drahanovic proběhlo bez problémů. Nijak jsme se nehnali a nejspíš díky tomu ani nedošlo na ráno slibovanou bolest a útrapy. Dundeemu přijela naproti Jana, chvilku jsme o dnešním výletě diskutovali, a pak se rozjeli na dvě strany (směr Olomouc a Prostějov). Myšlenku na doprovod Honzy až k jejich domu, čímž by došlo k prodloužení mé dnešní trasy cca o 6 kilometrů, jsem z čiré lenosti opustil. Dvě stovky kilometrů by to dohromady stejně nedalo, a navíc se mi fakt nechtělo. Šetřím si to na jindy…

Dodatek:
Pavel byl prý doma po sedmé hodině. Vlak sice v Prostějově nestihnul (ujelo mu to před nosem), ale nechal se autem dopravit o pár zastávek dál, kde ho dohnal. Na plánované místo určení tedy v sobotu opravdu dorazil. Mezi námi, stejně nechápeme, proč tak spěchal. Po takové celodenní zátěži je přece stejně každý chlap úplně k ničemu. ;-)

Statistický rozbor:
Cesta tam: 91.98 km, 5 hodin 11 minut, průměr 17.75 km/h
Cesta zpět: 91.96 km, 3 hodiny 48 minut, průměr 24.20 km/h
Celková trasa: 183.94 km, 8 hodin 59 minut 19 sekund, průměr 20.46 km/h, max 66.1 km/h
Celkové převýšení (start i cíl 210mnm, Praděd 1492mnm): 1282 m