PRADĚD - za hranice lidských možností :-)

Neodpustím si na úvod jednu malou připomínku: "Honza je ŠÍLENEC." Tak, dobrý, už jsem si ulevil, takže teď Vám tu celou story můžu v klidu popovídat.

Blížil se červen, který je významný zejména tím, že naše kola budou mít své vlastní první narozeniny. Můj Authorek je slaví přesně 13. Jaká může být pro kolo nejlepší odměna? No přece když s ním (na něm) strávíte celý den. A Honzík se rozhodl pro "oslavu" velkolepou, jejímž cílem není nic menšího než vrchol největší hory, kterou na Moravě najdete - Praděd (1492mnm).

Poprvé s tou maxibláznovinou přišel kdysi dávno - to jsem byl ještě malý chlapeček a nevěřil jsem, že by to mohl myslet vážně. O něco později to sice začalo vypadat, že to vážně myslí, ale spoléhal jsem na obecně se šířící rozvinutou sklerózu, která zajistí zmizení tohoto nápadu do propadliště paměti. Nestalo se tak. Jakmile koncem května přišel Honza s konkrétním datumem, tj. "13.6.98 jedem na Praděd", pochopil jsem, že jde do tuhého. A to jsem netušil, že do tuhého teprve půjde - co půjde - přímo pojede! Termín se pak navíc ještě posunul o týden dřív.

Snažil jsem se všemožnými způsoby Honzu odradit, zejména citováním skutečných (i smyšlených) zážitků kamarádů (i jiných neexistujících osob). Prostě takové ty řeči: "Mluvil jsem s jedním kámošem, ten na Praděd jel z Olomouce a říkal, že je to na chcípnutí. Tak tak dojel a měl toho plné zuby. A ty chceš jet ještě o 40 km víc. To se nehodí, vykašlem se na to. Jo?" Honza však o tom nechtěl ani slyšet. Vnitřně se už definitivně rozhodl. Neměl jsem sílu mu dál oponovat a nakonec mu to odsouhlasil, i když jsem pro jistotu nadále vedl varovné řeči. Totální zvrat v mém smýšlení způsobil JirkaS (zapřisáhlý anticyklista), který na čtvrteční schůzce Atariklubu vyslechl náš hovor o Pradědu a takto reagoval: "Vy jedete na Praděd? Na KOLE ??? Z Prostějova? Aji zpátky?? Ha-hááááá... To chci vidět! Ha-hááááá, ha-ha-ha..." Na to jsem vybuchnul a vyřval z plna hrdla: "Táááák! Do teďka jsem váhal, do teďka jsem se bál. Ale když tě tak Jirko slyším, tak my na ten Praděd pojedem. A my to zvládnem! Tobě natruc to zvládnem!" Flaška čpavku by mě nepovzbudila víc, než tyhle Jirkovy posměvačné řeči. Nakonec, já tam stejně chtěl jet od začátku, jen mi to připadalo trochu silný kafe, tak jsem pro jistotu dělal paniku.

Během pátku se mi ještě podařilo ímejlem nalomit Dundeeho, aby se přidal. Prej že si to rozmyslí a buď se ráno dostaví na start, nebo ne.

V pátek večer jdu brzo spát, abych načerpal síly. Usínám něco po 0:30, dřív se mi to nepodařilo. Těším se na zítřek - teda na dnešek. Ráno 3:21 se probouzím, snídám a po dokončení ranní hygieny vytahuji kolo a rozcvičuji se s hustilkou. Provádím celkovou technickou kontrolu, zejména brzd, jejichž služby budu určitě nejednou potřebovat. Byl bych velmi nerad, kdyby byly po vzoru jiných moderních vymožeností například "...momentálně nedostupné. Opakujte brždění později.".

Je sobota 4:57, čekám před domem a vyhlížím Honzu. Ten se již blíží, ale je nějak "na lehko". Já mám totiž na kole batoh s nářadím, šusťákovkou a jídlem. On má na kole sebe. Jediným dalším přídavným zařízením je neodmyslytelná cykloláhev s vodou. Smutně se s ním vítám "...já už se těšil - a my nejedem? Proč?". Uklidňujeme mě vysvětlením, že jedem. Rozpačitě ukazuji na jeho holé kolo a jsem velmi obveselen, když zdůvodňuje, že si batoh nevzal, protože ráno nenašel upínací gumy. To je teda důvod jako hrom. Kroutím nad tím hlavou (vlevo-vpravo) a on s úsměvem dodává: "Máš nářadí? Máš náhradní duši? Máš jídlo? Ok, tak můžem!" Už je mi jasný jeho klid. MÁME NAPROSTO STEJNÁ KOLA. Všechno moje nářadí se hodí i jemu. Moje duše, moje krásná drahocená náhradní dušička, se mu hodí taky. O jídle se nezmiňuju - přece nenechám umřít kamaráda hladem. Plně chápu, že v tomto případě je pak úplně zbytečné táhnout se s nějakýma věcmama, ještě navíc do takových kopců. 5:15 vyjíždíme - Honza a já (já = jeho doprovodné servisní a zásobovací vozidlo = ano, jsem tu za blbce, a to dobrovolně). Dundee se nedostavil, asi náhle dostal rozum.

Jedeme směr Senice n.H., Litovel, Uničov, Dlouhá Loučka. Cestu známe nazpaměť, už jsme tudy jednou jeli. Chválíme si krásný pohled na vycházející slunce. Je celkem i chladno, ale nevadí - dnes se ještě zahřejeme až až.

Od Dlouhé Loučky začínají kopce - vpravo se pne Nízký Jeseník, vlevo se prudce tyčí Hrubý Jeseník. Jedeme údolím mezi nimi a Honza mě poučuje, že to co vidíme, je jen začátek. Cesta přechází ve stabilní poctivé stoupání, ale celkem bez obtíží jej zdoláváme. Nacházíme psychologickou útěchu v myšlence: "Dokud jedem do kopce, tak je to v pohodě! Snižuje se tím zbývající výška, kterou musíme ještě nastoupat." Obavy nám tedy nyní působí občasné zmírnění kopce nebo dokonce krátká rovinka. I z malinkatého sjezdu jsme pak vyloženě nešťastní. To se nám ale výjimečně přihodilo jen jednou kousek za Rýmařovem.

Dojíždíme na Hvězdu, u které je odbočka nahoru na Ovčárnu a na Praděd. Jsme v pohodě a čeká nás nějakých posledních 8 km (cestou tam) s převýšením cca 600 metrů. Nádhera - ponořujeme se do stínu lesa, kterým vede silnice. Je nám teploučko, ale bez obtíží i v tomto 14% stoupání udržujeme 9km/h, až mě to překvapuje. Průběžně si navzájem hlásíme právě nastavený převodový poměr, pohybující se od 1:4 až k 1:1 - jak jste si tedy všimli, dnes je dokonce povoleno i 1:1. Když se totiž chcete napít, potřebujete na chvilku přestat dýchat - což je při těžších převodech dosti náročné. Obtěžuje nás spousta exemplářů "Mouchy Obecné-Otravné", sedají si na nás a nechávají se zadarmo vézt nahoru. To mě utvrzuje v názoru, že moucha je neskonale líný tvor, který v podstatě dokáže jen plachtit dolů. Nejoblíbenějším výchozím místem pro let každé mouchy na Moravě tedy zcela logicky musí být Praděd. No a když taková moucha jednou sletí do údolí, jak se dostane zase nahoru? Ano, jen díky cyklistům, potvora jedna oprsklá! Co jedna?! Spousta oprsklých potvor a jsou věrnější než pes. Nastává tedy období, kdy je ze sebe neustále odháníme, doprovázeje tuto činnost hlasitými nekompromisními výkřiky "NEVOZÍM!" či "VEMTE SI TAXÍKA!", případně "Honzo, tahle mucha je evidentně tvoje, tak si ji laskavě přivolej!". Honza je po chvíli na svoje mouchy vyloženě hrubý a častuje je přisprostlými nadávkami. Nevadí jim to. S narůstající nadmořskou výškou les zvolna řídne. I okolní jehličnany jsou stále menší a řidší, takže stínů ubývá. Je nám dost horko. Jo a jen tak mimochodem, už delší dobu si Honzík stěžuje na bodavou bolest v levém koleně, ale bojuje s tím hrdinsky. Co už mu taky zbývá - když by se zastavil, bude těma muchama zaživa sežrán.

Kus před Ovčárnou se nám najednou odkrývá monstrózní výhled na Praděd v celé jeho kráse. Připadá mi neskutečně vysoký - jako bychom nebyli ani v polovině výšky, ale je to naštěstí jen optický klam. U Ovčárny dáváme první pauzu. Ty jo, my jsme ten stoupák vyjeli na jeden zátah. Občerstvujeme se podle nátury: Honza pivem, já se prolévám Mattoniho minerální vodou (měli úplně poslední láhev - chlapovi co stál ve frontě za mnou tedy mohli pravdivě dle reklamního spotu oznámit "Mattoni už není!").

Dojíždíme poslední necelé dva kilometry nahoru. Je to vyložené lážo-plážo, pohoda a brnkačka. Asi jsme si za těch předcházejících 40 kilometrů poctivého stoupání na ty kopce zvykli a tato koncovka je znatelně mírnější než cesta k Ovčárně.

Severní pól je dobyt! 11:03 hodin, ujeto 89.1km - jsme nahoře na Pradědu (1492mnm). Necháváme se za 30Kč vytáhnout výtahem na vyhlídku (schody tu nejsou). Tím pádem se ocitáme ještě o dalších 80m výše, tj. 1572 metrů nad mořem. Grandiózní rozhled na všudypřítomné kopce a kopce a kopce. A všechny jsou pod náma! Je tady opravdu nádherně. Skutečnost, že jsme se sem dostali pouze vlastními (nad)lidskými silami, to ještě znásobuje - vřele všem doporučuji!!! Asi hodinu se poflakujeme nahoře, sledujeme okolí a dáváme Tatrankovou. Fouká tu dosti silný vítr a je zde příjemné osvěžující chladno. Jsme v pohodě, necítíme žádnou nadměrnou únavu - fantastické.

Sjíždíme dolů na Hvězdu a dáváme si tam oběd. Po něm zajíždíme ještě kus dál do Karlovy Studánky, kterou si zběžně prohlížíme a Honza si plní cykloflašku z místního léčivého pramene. Léčí z nemoci zvané "žízeň". Vždy když pak měl na zpáteční cestě nutkání se napít, jen si vzpomněl, jak chutná, a přešlo ho to.

Ačkoliv jsme následujících 40 km jeli jen a jen z kopce, nebyl to příjemný požitek. Foukal proti nám silný vítr a jen díky šlapání jsme udržovali rychlost něco málo přes 23 km/h. Udiveně jsem si uvědomoval, že dopoledne jsme tu opačným směrem drželi téměř stejnou rychlost. Přitom teď na nás paří slunce a rychle vycucává zbytky sil. Od Uničova začala bída a utrpení. Dostali jsme se opět do rovin a vítr ještě více zešílil. Unavení a dehydrovaní jsme v Litovli zakoupili Hanáckou kyselku a exli ji. Žádný zázračný efekt to však nemělo a trápili jsme se dál. Došlo to tak daleko, že v jedné vesničce jsme zastavili a vyplácli se jim tam před barákem do stínu přímo na chodník. Lidé po nás nedůvěřivě pokukovali. Na nejzvědavější z nich jsme z posledního pokřikovali: "No co je?! To jste ještě nikdy neviděli chcíplý cyklisty?!"

Do Prostějova jsme dojeli nadrsno chvíli po 19 hodině. Totálně unavení, ale spokojení. Nebýt toho protivětru a příliš jasného počasí, tak to bylo super. Takhle ta zpáteční cesta nebyla nic fajného. Ale co, hlavně že jsme to přežili. Doma na zahradě se zrovna dopékaly makrely, tak jsem jednu vyfasoval a celou ji zblajzl. Pak jsem si dal studenou sprchu - jééééé, bylo mi naprosto blaze. V pokoji jsem si na zem postavil větrák, rozvalil se v křesle a nechal se ovívat - co víc může člověk potřebovat ke štěstí? V tu chvíli mi nechybělo absolutně nic. Mohu tedy s klidem říct: Paráda!

Pár technických informací:
Cesta tam: 89.1 km, 4 hodiny 57 minut, průměr 18 km/h
Celková trasa: 185 km, 9 hodin 32 minut, průměr 19.4 km/h
Celkové převýšení (start i cíl 210mnm, Praděd 1492mnm): 1282 m