Kdo by neznal mistra Bolka Polívku, komika, humoristu a srandistu, objevujícího se často i na obrazovkách našich televizorů?! Mimo jiné pravidelně (jednou za čas) provozuje pořad pod názvem "Bolkoviny", který se natáčí přímo v Olšanech v restauraci U klauna. Jednoho krásného dne jsme se rozhodli, že se tam v rámci našich cyklovýletů podíváme.
Akce "Olšany" byla vyhlášena na sobotu. Hlavní zajímavostí bylo, že se ozvalo nebývalé množství zájemců o účast. Posuďte sami: já, Honza, Pavel, Bob, TomášB, Peťula (!), Babáq (!!!) - suma sumecárum 7 lidí. Ty tři vykřičníky si Babáq právem zaslouží, protože si představte, že přijel i s kolem až z Ostravy do Olomouce (vlakem), aby zde navštívil pár starých-mladých přátel. Jen co se dozvěděl o Olšanech, hned tam chtěl jet s námi. Peťula též z počátku jevila (simulovala ;-)) zájem, ale pak se ke všeobecné škodě ukázalo, že jí to koliduje s jinou záležitostí. TomášB se pak nakonec taky nějak omluvil.
Start se měl uskutečnit v sobotu v 9 ráno u Honzy, ale Babáq byl tak nedočkavý, že mi zamejloval s prosbou o nocleh a přijel již o den dříve. Lámal jsem si dlouho hlavu vymýšlením kulturního programu pro něj, ale nakonec jsem sáhnul po osvědčeném řešení - seděli jsme ve VOXu (restaurace nedaleko našeho domu) od 18 do 23:30. Dali jsme si moc dobrou večeři v podobě pstruha na roštu, popíjeli chmelový mok a filozofovali o světě, životě, a tak vůbec. Při placení se objevila zajímavá otázka "kdo měl kolik piv?". Asi jsme jich měli fakt dost, protože Babáq si byl jistý jedinou věcí, a to že měl o jedno víc než já. Po spočtení čárek na lístku a zjištění, že je jich 10, jsme se snažili aplikovat různé matematické metody - žádná však nedávala uspokojivý výsledek - holt jsme museli dát stejně. No řeknu vám, je to hrůza - já, abstinent, kterému normálně stačí 2 piva na celý večer, a takhle vlčím.
Brzo ráno po snídani, v 8:40, jsme vystartovali k Honzovi, leč pod dálničním mostem se zákeřně válela hromada rozbitého skla a udolala Babáqovu zadní duši. Oprava probíhala ve třech fázích: 1.) Babáq mobilem volá Honzovi, že se poněkud zdržíme. 2.) Asi 15 minut diskutujeme, jakým způsobem budem kolo opravovat, probíráme alternativy, jestli lepit nebo použít mou náhradní duši, kterážto by měla být kompatibilní. 3.) Asi 5 minut vyměňujeme duši. Hotovo. Na tom je názorně vidět, že prvotní analýza problému je nejdůležitější a není možné ji odfláknout.
Jedeme k "Ričimu" dokoupit náhradní duši a pak konečně k Honzovi - máme zpoždění jen 20 minut, a to není vůbec tak špatné. U Honzového domečku čeká už Pavel a Bob, takže můžem vyrazit. Akorát Honza se chce jestě stavit u "Ričiho" z diplomatických důvodů. Nebudu se v tom babrat - šlo o to, že Honza chtěl uvést na pravou míru své předchozí intermezzo kolem nově zakoupeného tachometru a jeho správné funkce. Posléze sám komentoval své jednání slovy klasika: "Každá inteligentní bytost má právo udělat ze sebe absolutního blbce." - věrná pravda.
Pak se konečně vyjelo směrem na Vyškov. Během cesty se nic zvláštního nedělo - rozhodně mi žádná vyjímečná událost v mysli neutkvěla. Bob, chudák, dostával v kopcích pořádně zabrat, protože jako jediný z pětičlenné výpravy nebyl vybaven kolem značky Author s dostatečným počtem převodových kombinací. Závěrečný stoupák do Olšan byl dost silné kafe a někteří už měli všeho plné zuby i nohy - nastal čas oběda. Restauraci U klauna jsme našli na druhý pokus a usadili se uvnitř. V bohatém jídelním lístku, nabízejícím spoustu pochutin s roztodivnými názvy, si každý našel to svoje. Pojídali jsme s chutí, pivo bylo též dobře vychlazené a nic nenasvědčovalo blížícímu se konfliktu. Nebojte, nešlo o život, jenom o peníze. Vrchní si pro nás připravil komické číslo a Honzovi účtoval za biftek 220 Kč, ačkoliv v jídelním lístku bylo uvedeno Kč 148,-. Na dotaz, co to má znamenat, tvrdošijně tvrdil, že biftek stojí 220, to dá přece rozum. A v lístku je ... jó, pardon, my jsme před pár dny měnili ceny, ale lístky tady zůstaly ještě staré s dřívějšími cenami, takže 220. Honza však, zcela oprávněně, rezolutně odmítal na tuto nefér hru přistoupit. Když pak pan vrchní ani nadhozením filozofické úvahy typu, cituji: "Každému je přece jasné, že biftek za bratru 150 Kč by byl proklatě levný", neuspěl, znechuceně škrtnul z prstu vycucanou cifru a napsal sumu dle tištěných podkladů. Když jsme pak ještě zjistili, že částky na Babáqově účtu nejsou sečteny zrovna přesně, kalich adrenalinu přetekl a Babáq, jakožto studovaný matematik, si za ním šel vyjasnit názor na operaci sčítání. Revizí výpočtu vrchní zkorigoval částku z 207 na 197Kč, na což Babáq bystře reagoval prosbou "Zkuste to ještě jednou". Další, třetí, pokus pak již byl úspěšný a bylo nad všechny pochyby, že 187Kč je ten jediný a správný výsledek. Sami posuďte, je-li horší zjištění, že profesionální obsluha restaurace nedokáže na dva pokusy správně sečíst 5 čísel, nebo skutečnost, že se vám (Babáqovi) za ten omyl ani slůvkem formálně neomluví. Raděj rychle opouštíme tento podnik - smutné legrace už bylo dost. Ale co, mýlit se je lidské (avšak pořádně neco zbabrat je možné jen s použitím počítače). Jdeme kousek dál na ranč, podívat se na koníčky. Pár jich tu je a dokonce můžeme chvilku sledovat výcvik. Pak nasedáme na naše "koníky" a uháníme k domovu.
První zastávku jsme udělali u Vyškova v leteckém muzeu. Obdivujeme stíhačky, vrtulníky,
děla, tank a další zajímavosti. Vzhledem k tomu, že žádný z exponátů nevypadá použitelně,
jsme nuceni pokračovat dál opět kolmo. V kopcích nabírá Bob opět malé zpoždění, ale
nemůže za to - ten jeho Favorit fakt není vhodný nástroj ke zdolávání terénních nerovností.
U pískovny dáváme Tatrankovou a o kus dál zastavujeme u nějaké hospy na pivko. Že jsem
si já dal místo piva Tonic, to nic není zvláštního, ale Honza mě tím opravdu překvapil - málem bych
řekl šokoval. Posilněni tekutinami a někteří i "provázkovým" sýrem dokončujeme závěrečnou
etapu do Prostějova. Tam potom Babáq, stále hýřící energií, si dal ještě přídavek v podobě
trasy až do Olomouce, kde je pro dnešek jeho mateřská základna. A to už je pro dnešek všechno...
|
|