Cyklostránky

Pracovní týden po K24 ubíhal jako voda a po obrovské dávce kilometrů na zmíněném maratonu jsem počal pociťovat silné cykloabstinenční příznaky. Chtělo se mi někam zajet na výlet, ale nikdo z ostatních se ke zorganizování žádné akce neměl. Tak jsem se odhodlal vymyslet pro ně takovou speciální akci s krycím názvem "O krále lenochů". Doufal jsem, že slovo "lenoch" v nich bude evokovat příjemné pocity a snáze se nechají zlákat. První verze pozvánky obsahovala plán na hnedle dva cyklovýlety - jeden v sobotu a druhý v neděli. Třešničkou na dortu pak mělo být grilování v závěru druhého dne. Ovšem tento dort s celkovými cca 220 kilometry se nikomu moc nezamlouval (přicházely mi desítky omluvných mailů obsahujících různé druhy výmluv), byl jsem nucen plán ještě trošku polidštit a v pátek všem přátelům rozeslat definitivní podobu pozvánky:

Na první cyklistickou etapu se nahlásili 3 účastníci (včetně mě), ovšem jeden z nich (Pavel) mi pak večer teleufounoval a omlouval se, že bohužel nebude moci jet. Takže co, teď ještě počkám na co se vymluví Mojmír, a zítra na Hostýn pojedu sám? To se mi teda moc nelíbí, asi na Hostýn vůbec nepojedu a jenom se projedu po okolí.

Ráno jsem se zvolna připravoval, že v osm vylezu před barák a nikdo tam nebude, ale helemese, Mojmír fakt přijel. Takže startujem směr Hostýn. Počasí bylo sice poněkud pošmourné, ale aspoň se neupečem. Nasadili jsme slušné tempo a prní krátkou zastávku udělali až v Dubu n.M., kde mi Momo předváděl dokonalost jeho foťáku (hlavně zoomu) při fotografování tamního kostela. A jeli jsme dál. U Brodku u Přerova nás předjeli nějací dva cyklisti, a protože se nám jejich ďábelské tempo zalíbilo, dospurtovali jsme je a až do Přerova se s nimi střídali na háku. Byla to fakt super jízda s udržovanou 30-35 km/h i ve stoupáních. Našetřený čas jsme velkoryse vyplýtvali v Přerově, kde jsme zastavili na snídani u obchodního domu Albert. Nejdřív šel nakoupit Momo a donesl mi i flašku Hanácké kyselky, pak jsem se tam dlouho prodíral davy nákupuchtivých spoluobčanů já. Myslel jsem, že jen rychle vrátím láhev a budu zpátky, ale trvalo to aspoň 20 minut. Abych nejel ven s obrovským vozíkem zas úplně naprázdno, koupil jsem si jednu Tatranku, což u pokladny v řadě slušně naložených vozíků vypadalo docela komicky. Celkem jsme se zdrželi v Přerově skoro hodinu.

Další rychlostní vložka následovala zhruba od Dřevohostic až do Bystřice, kde jsme dojeli a předjeli nějakého pána na silničním kole, ale on se nás chytnul, tak jsme si řekli že ho trošku procvičíme a svištěli opět cca 35 km/h až do Bystřice pod Hostýnem. Bylo nám z těch sprintů celkem teplo a měli jsme žízeň, tak jsme si doplnili tekutiny v místním obchůdku.

Soptík pózuje pro fotografa u Dubu n.M.

Bystřice p.H.: Mojmír předvádí, že zvládne holubičku.

Nyní nás čekala poslední etapa cesty tam - stoupání na vrchol Hostýna. Kopec to není sice nějak moc prudký, ale dlouhý dobrých 6 kilometrů. Mám dneska skvělou formu, tak jsem se Mojmírovi hned od začátku začal zvolna vzdalovat, však ho počkám nahoře. Dojel jsem pak nějakého kluka a prohodil s ním pár vět - jel z Olomouce na Hostýn, a pak ještě chtěl pokračovat na Hulín a teprve zpět do Olomouce, mno, to ho teda čeká o dost delší štreka než nás. Na horním parkovišti jsem vyčkával na Mojmíra. Nějak dlouho nejel, ale pak se konečně objevil a už dálky dělal blbosti na svém horském kole (jezdil po zadním kole). Bál jsem se, že mu někde v kopci došly síly, ale on si jen cestou udělal zastávku na svačinu.

Popojeli jsme se podívat k rozhledně, rozhlédli se po okolí a zaposlouchali se do hučení místní větrné elektrárny. Pak jsme se přesunuli ke kostelu, kde zrovna probíhala svatba. Chtěli jsme si nenápadně stoupnout do řady svatebčanů, popřát novomanželům hodně štěstí a (hlavně) políbit krásnou nevěstu, ale zřejmě si tuto část obřadu již odbyli v kostele, škoda. Asi po půl hodince zevlování na Hostýně jsme se vydali na zpáteční cestu. Sjezd dolů byl suprový, ale některé zatáčky jsou dost prudké, takže mi pud sebezáchovy přikazoval vydatně brzdit. Ovšem Momo je blázen, to už o něm vím, a nechal to rozjet daleko víc. Dokonce i předjel osobní auto, což nelze považovat za rozumný počin.

Mojmír jezdí s oblibou do kopců po zadním kole.	Vyhlídka z Hostýna.
Rozhledna na Hostýně.	Kostel na Hostýně. (zrovna tu probíhá svatba)

Restaurace v Bystřici p.H., kam jsem Mojmíra zatáhnul s básněním o skvělém obědu, který jsme si tu před pár lety dávali, prošla nehezkou transformací v pivní putyku kde se nevaří, což nás přinutilo podnik smutně opustit a pokračovat ve hladovém stavu až do Přerova. Tam se nachází naše oblíbená zahrádka Pivovarské hospůdky, kde si konečně dáváme vytoužený oběd: polévku, pak Medvědí tlapky či Švýcarské krůtí řízečky a jako zákusek piškotová čokoládová roláda. K tomu samozřejmě pivko. Celkové hodnocení: Lahůdka. Po odpolední pauze jsme dorazili závěrečnou část trasy domů do Prostějova, čímž skončila první etapa akce O krále lenochů.

Medvědí tlapky.	Švýcarské krůtí řízečky.
Soptík vychutnává piškotovou čokoládovou roládu.	Kompletní menu.
Na zpáteční cestě si dáváme krátkou odpočinkovou pauzu.

Nejen cyklistikou je člověk živ a abyste z toho taky něco měli, popovídám vám krátce i o dalších etapách, přestože se již neodehrávaly na kolech.

V Prostějově máme nové bowlingové sportoviště Bowling Palace, kam si občas chodíváme zahrát. Na tuto nedělní bowlingovou etapu se dostavil Jirka, Bob, Tomáš, Zdeněk S. a já. Hráli jsme dopoledne od 10 do 12 hodin. K průběhu hry bych podotknul, že mi to dneska moc nešlo a za celé tři dokončené hry jsem si dal jeden jediný strike a jen dva dohozy, což je fakt ostuda. Jinak ale byla sranda. Zcela netradiční událostí, kterou jsme (pokud je mi známo) všichni zažili poprvé, byl něčí (nebudu jmenovat čí ;-)) předčasný hod a následný zásah odklízecí lišty stavěcího zařízení, naštěstí jen velmi slabým vrhem, takže to jen tak lehce ťuklo. Pak někomu jinému (také nebudu jmenovat ;-)) vyletěla při rozmachu z rukou koule dozadu a jen díky zásahu stojanu jsme se my ostatní hráči sami nestali trefenými kuželkami. Normálně se nám však takové "faux pas" nestávají, opravdu. Nejlepším hráčem se stal Bob, který si i při jedné hře udělal nový osobní rekord 138 bodů.

Protože sám jsem se už nakecal dost, přenechám teď slovo Jirkovi, který velmi trefně popsal průběh třetí etapy v mailu Tomášovi, jenž se na grilování nedostavil a ptal se mailem Jirky:

> A jak probíhalo grilování? Povídejte, přehánějte ať vím, o co jsem přišel...

V neděli jsi přišel o leccos. Rozhodně jsi ale nepřišel o grilování. Protože jediný, kdo opravdu griloval, jsem byl já. Ostatní se pouze pokoušeli o něco jako grilování, a to se střídavými úspěchy. Spíše to však připomínalo (střídavě):

- čekání, jestli se maso udělá i na zcela vychladlém uhlí (neudělá)
- kremaci (nebo spíš kafilerii?)
- chlazení masa stříkající vodou

Abych to ještě trošku přiblížil. První zděšení nastalo, když jsem uviděl ten gril. Tedy grileček. Nebo možná spíš griličíček. Musím říct, že jsem nikdy v životě neviděl něco tak malého. Prakticky celou dobu jsem si musel dávat pozor na to, kam šlapu, abych z něj neudělal litinová trsátka. Obavy z velikosti se naplnily a při účasti deseti lidí se na každý centimetr čtvereční opékací plochy stála fronta. Dokonce hrozilo, že budeme muset zřídit pořadník. Byl jsem rád, že jsem si nevzal nějaký větší kousek masa, protože i kdybych měl celý gril jen pro sebe, musel bych ho (to maso, ne gril) zřejmě rozřezat na čtvrtiny a dělat postupně.

Se závistivými pohledy jsem vytáhl svůj první trumf. Tajemně zabalený alobalový válec. Někteří se pokoušeli hádat obsah, leč nikdo neuhodl. Resp. na různé ingredience jako je anglická, klobása a cibule přišli, ale na součást podstatnou - tvarůžky - nepřišel nikdo.

První rozžhavení grilu mírně zahřálo připravované potraviny, leč dále gril odmítl spolupracovat. Zřejmě při tak malém množství paliva dochází k přílišnému ochlazování okolím. Při snahách o nové roztopení se oddělával rošt a při tom se dvě Radkovy klobásy vyválely v trávě a jedna dokonce získala cihlovou příchuť. Mně chladem ztuhly tvarůžky.

Problémy s udržováním teploty se nakonec podařilo vyřešit Radkovým ventilátorem (zapínaným na heslo), kterým se pod rošt přifukoval čerstvý vzduch a tím se griličíček měnil v malou kovářskou výheň (čekal jsem, kdy se jednotlivé části konstrukce začnou tavit). Během tohoto "přikysličování" došlo k několika incidentům. Například došlo k náhlému samovolnému vznícení veškerého dřevěného uhlí. V plamenech se tak náhle ocitl celý gril a plameny šlehaly dosti vysoko. Hašení bylo úspěšné, leč tím jsme zase úspěšně roztopený gril ochladili.

K jednomu z dalších incidentů došlo, když jsem si dělal svůj druhý chod - vepřový steak. Protože jsem chtěl mít maso opravdu opečené (a ne vysušené), tak jsem si taky přikysličoval ventilátorem. Ve stejném okamžiku si tam však Radek položil klobásky a odešel (nerozum!). Zatímco já si masíčko krásně opekl z obou stran, on po návratu shledal, že spodní polovina jeho původně bílých klobás beznadějně zčernala.

Suma sumárum, já byl snad jediný, komu nic nezčernalo. Já sám sice dávám přednost propečeným věcem, ale co je moc, to je moc. Cpát se permanentně živočišným uhlím by mě příliš nelákalo. :-) No hlavně, že vám chutnalo...

Tato kritika neznamená, že se mi akce nelíbila. Naopak, líbila se mi velmi. Užili jsme hodně srandy a já jsem natolik škodolibý, že jsem si užil každou pěknou situaci. :-)

P.S.: Tento text je možno dále šířit pod licencí GPL, mám na mysli především ty, kteří nejsou v hlavičce a já nemám jejich adresu.

Bob rozfoukává gril...	Jirka rozfoukává gril...
Zdeněk B. rozfoukává gril...	Ugh! Nerozfoukali jste to nějak moc?! :-)
Proměna grilu ve výheň pomocí elektrického ventilátoru.	Přidejte další uhlí a musíme to znovu roztopit.
Jana, Jolanka (nejmladší účastnice 3.etapy) a Dundee.	Pavel, já a Zdeněk S.

Hostýn 3 - O krále lenochů