Tak. Né, že by se vůbec nejezdilo, ale jezdí se málo. Všichni mají stále nějakou práci či co, jsou unavení a nic se jim nechce, ba ani do hospody, a to už je co říct. Takže mám pocit, že to s výkonností jde pomalu dolů a jestli se s tím nezatočí, časem se můžem ocitnout v záporu (s tou výkonností). Honza občas, doufám jen z legrace, vede řeči jako "že už nám není dvacet", ale s takovým pohledem na svět já nechci mít nic společného. Mimochodem, dvacet nám nebylo ani v sezóně 1997, když jsme začali jezdit. A vůbec, ať je mi (nám) kolik chce, přece "Show must go on!", jak mi tady zrovna teďka z rádia zpívá slavný Fredy z Queenu. ;-)
Výlet Macocha 4 byl naplánován výjimečně na neděli. Když jsem ráno cca v 7:50 projížděl Prostějovem cestou k Honzovi, blížil jsem se k nějakým dvěma cyklistům. Už z dálky jsem přemýšlel, jestli by to mohl být někdo známý – a taky že byl: Pavel s Poldou – též jeli na start k Honzovi. Pavla jsem poznal i zezadu ihned a bezpečně, a to podle jedné speciality instalované na jeho Authorovi. Jistě by mi neodpustil, kdybych se o tom podrobněji nezmínil. Ano, je to masivní drátěný košík na zadním nosiči. Chápu, když si takovou vymoženost nainstaluje nějaká paní na Ukrajinu a jezdí s tím do sámošky a zpátky, ale nepochopím, jak si "onu věc" může jinak celkem rozumný člověk namontovat na treka značky Author a jezdit s tím na výlety. Vždyť je to designová pěst na oko, zabíječ cyklovkusu, nebo snad dokonce trestný čin, za který by mělo být kolo ze zákona odebráno, a košík za trest přemontován zločinci na záda (4mi závrtnými šrouby délky 120mm).
Na startu nás Honza informuje o dnešní neúčasti Boba a Tomáše. Škoda. Dále dodává, že má nějaké "ušní" problémy, ale že to rozchodí. Během prvních kilometrů jízdy, kdy je operativně přesunut plán na snídani z obchodu v Malém Hradisku na značně bližší konzum ve Vícově (hlad je hlavní velitel), vypadá vše celkem pozitivně. To se následně prudce mění u dveří obchodu, které jsou překvapivě zavřené (i s celým zbytkem obchodu). Až nyní si řetězově uvědomujeme, že je dneska neděle. Obvykle totiž jezdíme na výlety v sobotu – ha zrada! Honzu to tak vzalo, až se mu z toho rapidně zhoršil zdravotní stav (bolest hlavy atp.). Začal urputně simulovat pooperační slabost a rozhodl se, že by z výletu dnes nic neměl a že to zabalí, což jsme mu kolektivně schválili. Zbytek teamu pokračoval dál, přes Stínavu, hurá do kopců.
Nevím, co mě to popadlo, možná jsem si chtěl něco dokazovat nebo co, ale v kopci za vesnicí Okluky jsem začal samovolně udržovat 18km/h. Pavel s Poldou se nepřidali a vzdalovali se mi ve zpětném zrcátku (to je jen taková metafora, zpětné zrcátko na kole nemám), tak jsem si řekl, že to zkusím držet dál a až zdechnu, tak zastavím a počkám na ně. K mému úžasu mi však para nedošla a krom nejprudších míst, kde jsem na displeji viděl 13km/h, jsem tu 18ku celkem držel. Při této neobvykle vysoké rychlosti se mi vesnička Malé Hradisko připletla do cesty nečekaně brzo. Odměnou za nadlidský výkon snad měl být otevřený obchod, ale i když cedulka slibovala "neděle 9-10h" a bylo 9:35, petlice a zámek nekompromisně bránil legálnímu vniku k vystavenému zboží. Počkal jsem tedy na zbytek družstva a popojeli jsme pár set metrů dál k centrálnějšímu obchůdku, který pro změnu otevřen byl.
Ke svačině jsme si všichni tři dali zmrzlinu a následně dorazili zbytek stoupání do Protivanova. Pak už to frčelo z kopce přes Nivu, Vysočany, Šošůvku a Ostrov u Macochy. V závěrečných několika serpentinách výjezdu nahoru na Macochu jsme Poldovi trošku ujeli, ale i tak to zvládnul v pohodě. Aspoň nadávat jsem ho neslyšel. K obědu se konala polévka a kuře 3x jinak, tj. přesněji: kuřecí prsíčka s ananasem, pikantní kuřecí směs a smažený kuřecí řízek – tedy rozumějte každý z nás jen jedno z toho. Po jídle a pivku si Pavel s Poldou nadělili ještě velký zmrzlinový pohár pod názvem Macocha (jak jinak), já už jim jen ujídal očima, neboť do vlastního žaludku již bych nic nedostal. A to ještě Pavlík neustále provokoval se svou neutuchající chutí na svíčkovou na smetaně, kterou si dávalo vícero kolem sedících turistů ze SRN (nebo spíš z NDR?). Určitě jen z čisté ohleduplnosti k nám si však nakonec toto potěšeníčko odpustil.
Vyhlídka z horního můstku do propasti nikdy nezklame. Za vyhlídkový poplatek 5Kč dostanete navíc i papír s informacemi a pověstí o zlé maceše (už mám doma čtyři – teda tyhle papíry, ne macechy) a pohled. Aspoň že ten je jiný než při předchozích čtyřech návštěvách tohoto místa, stane se tedy asi prvním reprezentantem nové řady "pohled Macocha č.2". Na procvičení zakrnělých mozkových závitů začal Pavel propočítávat, za jak dlouho při skoku dolů dopadne člověk na dno a jakou rychlostí. Řadou matematických operací, derivacemi, integrály, logaritmy, s následným vítězstvím malé násobilky, došel k výsledku: 5 vteřin a rychlost 50km/h. Odmítl jsem se spokojit s takto stroze a bez fantazie spočítanými údaji, tím spíše, že se mi jím udávaná rychlost 50km/h dole vůbec nezdála (já nepotřebuji počítat, já si o výsledcích nechávám zdát). Od boku, bez kalkulačky a za použití špatného vzorce, který navrhl Polda, jsme proti Pavlovu výsledku postavili náš: 250km/h. To se nám však zdálo zase moc, a tak jsme to ještě vynásobili vhodně zvolenou bulharskou konstantou "0.8" a vyhlásili závěrečných 200km/h. "Možná ještě o něco míň vlivem odporu vzduchu", neopomněl jsem dodat. Pavel však reagoval jako dítě a znovu opakoval všechny své výpočty a zdůvodňoval svých 50km/h. Vypadalo to, že ho asi fakt budeme muset přehodit přes zábradlí, aby si tu padesátku ověřil. Šak co, jestli dopadne jen takhle pomalu, stačí šikovně pokrčit nohy, aby si neodrazil paty, a s trochou štěstí se jen zlehka zabodne po pás do mechového porostu. Pak však naštěstí někdo, a byl jsem to shodou okolností já, objevil zradu v jeho výpočtu. Panáček si totiž dosadil hodnoty v metrech a sekundách, ale výsledek udával v km/h. Jinak vzorce měl správné. Se zrevidovanými 50m/s, tedy 180km/h, jsme již bez výhrad souhlasili. Tím se opět ukázalo, že i se špatnými vzorci a dobrým selským rozumem lze dospět k mnohem přesnějším výsledkům, než prostou šarlatánskou matematikou a fyzikou. ;-)
I nastal čas pohledat cestu zpátky. Ta vedla přes Vilémovice, Kotvrdovice, kolem televizního vysílače Kojál, přes Lipovec a dál do Drahan. Polda evidentně chytil druhý dech, zatímco Pavel se držel vzadu a ztrácel. Ozývala se mu totiž bolest v kolenou – a to je rozumné zvolnit a nervat to na sílu, jinak by si mohl ublížit. Na to fakt pozor, zničit si zdraví, za to žádný machrování nestojí! Abyste rozuměli - možná leckdy blbnem, trumfujem se v kopcích, jezdíme v 45-stupňových pařácích na Ještěd, to jo, ale všechno s mírou a s rozumem. No, to jsem tomu teda dal korunu. ;-)
Dlouhý sjížďák z Drahan do Plumlova není zdaleka taková pohoda, jak se očekávalo. Silnice je ošklivě vytlučená a na některých místech jsou otřesné díry, jimž není radno se nevyhnouti. Sám jsem vletěl jen do jedné menší a byla to i tak pecka jako hrom, až jsem se nahlas omlouval svému Authorkovi a prosil ho o odpuštění. V závěru, kde je již cesta slušná, při sjezdu z 12% klesání před vesnicí Žárovice, mi tachometr naměřil vskutku ďábelskou maximální rychlost 66.6km/h. Sami to ale nezkoušejte.
Jak bylo dohodnuto, máme v plánu se ještě stavit v Mostkovicích na makrelu. Tu si následně já a Pavel opravdu dáváme "U čápa" a zaléváme ji pivkem. Polda ryby nerad, a tak si řekl o uzený vepřový jazyk – brr, tak to bych zas nemohl jíst já. Ale proti gustu… Tím končí tento výlet a rozjíždíme se, jako obvykle, každý ke svému domovu. Počasí nám vyšlo hezké, jen vítr mohl foukat mírnější.
Druhý den se Honza nechal prohlédnout a spravit u ranhojiče, takže na další akce by měl být v pořádku. Mimochodem, jak mě sám upozornil, toto byl historicky první větší výlet, kterého jsem se zúčastnil bez něj. Tomu se mi ani nechce věřit. Ale pokud tomu tak skutečně je, doufám, že to byla jen výjimka potvrzující pravidlo, že se účastníme vždy oba.
|
|