Heslo dne zní: "Kampak bychom si tak zajeli? No přece na Macochu, jako obvykle!"
Někdo by si možná řekl, že je to otrava, být během 365 dní třikrát na Macoše. Ale to není náš případ. Na Macoše je totiž (a) moc krásně, (b) pokaždé tam jedem trochu jinou trasou, (c) Bob tam s náma předtím nikdy nebyl.
Z dalších zájemců o nevšední rodinný výlet se vyslovil Pavel a Tomáš. Pavel je však maniakální plavec a pár dní před tím se zchromil na Plumlovské přehradě. V návalu pocitu blaha z toho, jak se mu krásně plave, si nedokázal říct "DOST!" a přeplaval přehradu cik-cak tam-a-zpátky od-břehu-ke-břehu asi 7-krát (nebo míňkrát, já vůbec netuším kolikrát, to jen tak střílím od boku) a namohl si lýtko. Volal mi, že se sotva belhá a vyjádřil obavu, že by nám prý v kopcích nestačil. Tož co už, nejel.
Druhý odvážlivec, Tomáš, se již dlouhou dobu připravoval. Tedy řekněme spíše "teoreticky se připravoval". Naposledy jel na kole shodou okolností zrovna s náma - akce s krycím názvem Křetín, kterážto se konala zhruba před 3 měsíci. Prý si pak každý večer před spaním promítal, jak jsme jeli do těch šílenejch kopců, opakoval si základy techniky jízdy (tj. zejména točení nohama, jako když se jede na kole) a neopomněl ani Blues o bolesti, které je někdy člověku jedinou útěchou.
V sobotu ráno v 7:00 plus-minus šalina jsme se sešli u Honzy v sestavě: Honza, Radek (alias já), Bob, Tomáš. Honzík nám hned předvedl, jaký žertovný převlek si na dnešek připravil. Ne, uznávám, z toho opravdu není pěkné dělat si legraci: měl zcela mírně napuchlou tvář (nebo snad: zcela napuchlou mírnou tvář?) vlivem bolícího zubu. AuAuAu. Ale nesl to statečně! Je borec!
Počas naší jízdy se celkem nic mimořádného nestalo. Za zmíňku snad stojí jen obvyklé blbnutí s výškovou/rychlostní prémií. Prostě nějakej blázen, a myslím že to byl .... já?!, třeba zahlásil: "Hele, tamhleta cedule OKRES BLANSKO je výšková prémie" a vystartoval jako blesk. A druzí, myslím že to byl jmenovitě .... Honza?!, vystartoval za ním. Výsledkem těchto nerozvážností bylo, že jsme se pěkně uhnali a pak si nadávali, kdo za tyhle provokace může.
Bob, který jel na Favoritu, neměl dostatek lehkých převodů, a proto v některých kopcích musel zatnout zuby a rozjet to. Na tvrdý převod se pomalu jet nedá, to je známá věc. Když nás jednou předjížděl, poznamenal památnou větu: "Tohle není provokace". Opět tím odstartoval lavinu bláznovin, kdy jsme se vzájemně neustále předjížděli a křičeli jeden na druhého: "Tohle není provokace!" a frnk, "A tohle taky není provokace!" a frnk ještě rychlejc. Někdy se ptám, kde se to v nás bere - že by to bylo nevybouřené mládí? :-)
K Sloupsko-šošůvské jeskyni jsme dojeli 10:05 a kola jsme zamčeli opřená o boudu-budku s občerstvením. Honza rychle utíkal k pokladně, kde zakoupil 4 lístky na 10:00. Tlupa lidí před vstupem se začala pomalu sunout dovnitř a my jsme zjistili, že jsme jen tři. Bééé, béééé... (to je pláč, ne ovce) - Tomáše jsme někde ztratili. Kdo ho viděl naposled?! Před Sloupem byl sjezd, ve kterém Tomáš zastavoval, poněvadž mu opět asi po dvacátésedmé padal baťoh, který měl naprosto lajdácky přimotaný k nosiči. Po chvilce Tom přijíždí a hrozně se omlouvá - šak co, vždyť o nic nejde. Další prohlídka je za 20 minut. Aspoň se tu trochu porozhlídnem a oddáchnem si, není kam spěchat - jsme přece na výletě.
Prohlídka jeskyně byla moc pěkná. Kromě krápníků nás dále zaujalo i poctivých 6 až 7 stupňů Celsia (oproti 36 až 37 venku) a vysoká vlhkost (prý téměř 100%). V jedné z částí jeskyně pouštěli hudbu. Teda jo, Vangelisův Conquest Of Paradise se tam rozléhal naprosto fantasticky. Na tu akustiku dlouho nezapomenu. Tohle tak mít doma ve sklepě!
Vylezli jsme zpět na povrch kůry zemské a pokračovali dál - na Macochu, ale dolů, ke vchodu do Punkevní jeskyně. Stoupnul jsem si do dlouhé fronty a již během čekání mi docházelo, že nemáme šanci. Taky že to tak dopadlo - lístky by byly nejdřív na 16:10, teď je však pravé poledne. Čekat nemá smysl, navíc je to tady jak na Matějské pouti. Davy lidí se pořád někam cpou, řada na lísky, řada k informacím, řada na lanovku, s rachotem a zvoněním projíždějící vyhlídkový vláček, hlášení rozhlasu kdo s lístky na kdy se má kde řadit. Hluk. Kravál. Jedem pryč.
Horní část Macochy s vyhlídkami je proti tomu idilické místo plné klidu a pohody. Dáváme si oběd (sýr se šunkou, svíčkovou). Mimochodem, sedíme u stejného stolu jako letos na jaře - takže se již stáváme "štamgasty" a od příště řekneme číšníkovi jen "jako obvykle". Pěknou tradicí je též, že si po obědě jdeme skočit z horního i z dolního vyhlídkového můstku a následně omrknout horní stanoviště lanovky, jestli se třeba zrovna neutrhne kabinka nebo tak něco. Vše je ale v pořádku a naprostá většina zahraničních turistů (naši se tu vyskytují jen ve stopovém množství) vypadá spokojeně. Aby taky ne, za ty peníze. Kupujeme si zmrzlinu. Zaujal mě v nabídce druhů nápis MAKOVÁ. Ne, to není vtip, oni tu vážně mají makovou zmrzlinu. Honza prohlašuje, že asi jde o nějakou specialitu z nezralých makovic a hned si objednává kopeček. My ostatní si bereme normální - přece jen, nemusíme mít (jíst) všechno. A víte, jak vypadá maková zmrzlina? My jo. Z dálky je celá bílá (jako jogurtová), ale když se podíváte z blízka, spatříte stovky malilinkatých makových zrníček, kterými je prolezlá skrz na skrz. Fuj - no já bych to nejedl a náš pes by to určitě taky nežral.
Cestou zpět jsme jeli kolem vysílače Kojál, kde jsem zkontroloval
signálové vodiče. Kontakty vypadají dobře, kabeláž je neporušená -
tak mi řekněte, proč nám doma ta zatrolená ČT2 tak blbne a zrní?
V Plumlově nás Honzík zatáhnul do tamní zahradní restaurace, kde
podle pověsti měli opékat všelijaké nesmysly na rožni a na zhasni.
Leč, zrovna dneska se prý - asi speciálně jen kvůli nám - nerožní nic.
Tož jsme jen dopili pivo a valili dál, do obdobného zařízení zvaného
Ranč v Mostkovicích. Tam nám udělali velkou radost opékanými makrelami,
po kterých jsme se já a Honza lačně vrhnuli. Tomáš původně makrelu
nechtěl - prý TO v životě nejedl, ale byl námi přemluven.
Když jsme mu tento labužnický pokrm, protnutý dřevěnou tyčí od hlavy
až k ocasu, položili na stůl, nestačili jsme se smát jeho následným
uštěpačným poznámkám. Stojí za zmíňku:
No a potom jsme už zakončili dnešní krásný slunečný den příjezdem domů - potěšit každý své rodiče návratem. To bylo radosti! Příště si určitě zase vyjedem, ani ještě nevím kam...
|
|