Pociťujíc silné cyklo-abstinenční příznaky, začal jsem již začátkem předcházejícího týdne organizovat sobotní výlet a nabídl široké veřejnosti, že bychom si mohli někam vyjet. Návrhů jsem slátal hned několik, počínaje klasickým okruhem Prostějov - Drahany a zpět a konče daleko rozsáhlejšími trasami, které jsem si (prstem po mapě) nejednou zajel už v zimě. Kladně a navíc velmi rychle zareagoval jen Honza. To není nijak překvapující, protože s Honzou máme takovou nepsanou dohodu, že když jeden z nás dostane chuť pořádně se projet, může s druhým automaticky počítat, byť by to bylo sebedál. Bob se vyjádřil, že by jel taky, ale tuto sobotu nemohl.
Ráno jsem to nějak časově nezvládnul, takže k Honzovi jsem přijel až chvilku po deváté hodině (stále však ve smluvené toleranci). Honzík byl již téměř připraven - jen si vyžádal malé posečkání a asi čtvrt hodiny zuřivě obíhal svého Arthurka s hadříčkem a cídil ho, dokud expozimetrem nenaměřil stanovenou hodnotu lesku. Potom vzal miniaturní olejničku a opět všechno umatlal olejem, včetně sebe. Takhle to opakoval několikrát, až usoudil, že horší - pardon - lepší už to nebude, přesněji že došel olej a hadýrka je dokonale černá. Jeho kolo bylo v kontrastu oproti jeho rukám opravdu znatelně čistější. Nechápu tedy, proč to veškeré úsilí nakonec anuloval odchodem do koupelny, kde si horní okončetiny umyl.
Těsně před odjezdem jsem se raději přeptal, kam to vlastně jedeme. Honza vybral Macochu. Protože jsme tam už jednou byli, rozhodli jsme se jet trochu jinudy - přes Vyškov. Na mou otázku ohledně mapy Honza sebevědomě prohlásil, že má mapu v hlavě a navíc má skvěle vytrénovaný orientační smysl. Já bláhový - uvěřil jsem mu to.
Hned za Prostějovem se ukázalo, že to bude pěkná zabíračka. Dle předpovědi počasí sice bylo skutečně polojasno až oblačno, ale ten vítr 3-5m/s jim nevěřím. Souhlasil jimi stanovený směr - tedy přesně proti nám. Ale intenzita byla překvapivá. Shodli jsme se na tom, že nerozeznáme, zda právě jedeme z kopce či do kopce, protože potřebná síla do pedálů byla stejná. V kopci jste v závětří, takže bojujete pouze s gravitací a navíc aspoň získáváte polohovou energii, ale na rovině je to hloupé - rvete se s větrem a nic z toho. Nedalo mi to a provedl jsem vědecký experiment. Na jedné rovince jsem to na chvíli otočil - a i bez šlapání to jelo a dokonce zrychlovalo. Hmmmm, hypotéza potvrzena, jde zcela jistě o silný protivítr. Takže můžeme být klidní, nic nadpřirozeného v tom není...
Ve Vranovicích na křižovatce jsme poněkud nevhodně odbočili a vykoledovali si za to krásný dlouhý táhlý stoupavý kopec (tedy "dokopec"). Neopomenul jsem si do Honzy rýpnout klasickou připomínkou: "Hezky nás Honzo naviguješ. Tudy je to sice delší, ale aspoň horší cesta.". Sebekriticky přiznal, že teď přesně neví, kde zrovna jsme, ale že Vyškov je dost velké město a že ho určitě dříve či později objevíme, i kdybychom to tady měli projezdit křížem krážem. To mě uklidnilo!
U Vyškova si ještě najednou Honza prudce vzpomněl, že by nebylo špatné jet přes Olšany, kde je prý možné v místním hostinci občas spatřit osobně Bolka Polívku - chtěli jsme si s ním dát jedno pivko. Ve Vyškově jsme ale nenarazili na žádnou mapu okolí, takže sorry. Buď přes tu vesničku prostě budeme projíždět a mrknem se tam, nebo nic. Teď nad mapou vidím, že jsme jeli nepatrně jinudy. Možná příště...
U Podomí nás začal přepadat hlad. Dali jsme Tatrankovou, ale nějak to moc nepomohlo. Tak jsme se rozhodli co nejrychleji dojet na Macochu, abychom se tam naobědvali. Nedostatek potravy mě stále obtěžoval a nemohl jsem se soustředit na nic jiného než na představy, co všechno bych si teď k obědu dal. Ono se snadno řekne "vydrž", ale když na vás nedisciplinovaný žaludek pořád řve "Jedl bych až bych žral!", není to nic příjemného. V Kotvrdovicích jsem si musel poskytnout první pomoc a snědl jsem Fidorku poslední záchrany. "Tak, teď už fakt nic nemám", uklidňoval jsem Honzu, který neměl ani tu Fidorku. Chtěl jsem se s ním rozdělit, ale on si hrál na hrdinu a půlku tohoto "čokoládového nic" odmítal. Macocha už naštěstí nebyla daleko a do serpentin nahoru nás táhla vidina restaurace a prostřeného stolu. Teď vám udělám trochu chuť. Dal jsem si totiž "Kuřecí prsíčka s ananasem, velkou zeleninovou oblohou a dvojté opékané brambory". Když mi to donesli, byl jsem radostí "vedle sebe" a štěstím málem nemohl polykat. To bych do sebe nikdy neřekl, že ve mně jídlo může vzbudit takové nadšení. Honza si objednal "Jeskyňářský guláš" s knedlíkem navíc. Byl pak velice překvapen, když toto jeho přání bylo pochopeno jako 1ks knedlíku navíc, místo předpokládaného dvojnásobného počtu knedlíků. Příště už si dá určitě pozor a bude se vyjadřovat exaktně přesně. Honza je ale duchapřítomný a vynahradil si to tak, že mi ujídal moje přídavkové opekáné brambory. No, je fakt, že jsem mu to dovolil, protože porce to byla vskutku královská. Dopili jsme půllitřík 12-ky protivínského piva, poděkovali (=zaplatili) a šli si skočit (=podívat se) z horního můstku. V tu dobu právě nádherně pařilo slunce - úplně jako někdy v létě.
V místním bufáči jsme dokoupili záložní Tatranky a Honza se ještě rozhodl dorazit svoje zažívací ústrojí párkem v rohlíku. Když jsem ten "předmět" viděl, začal jsem si Honzy ještě více vážit. Snězení bylo pro ten "párek" vysvobozením z minimálně několikatýdenního zakletí v mrazícím boxu. Jak mi Honza potvrdil, chutnalo to prý stejně, jak to vypadalo. Jsou prostě věci, které jíst nemusím.
I vydali jsme se na zpáteční cestu. Jelo se nám dobře a cesta příjemně ubíhala. U Vysočan nám začalo vyhrožovat počasí - tmavý mrak na levoboku. Zvedal se prudký vítr a na cestě se točily prachové víry. Zvýšili jsme tempo (rychlost 25, roubík do úst). Původně plánovaná zastávka v Drahanech byla zrušena, vypadalo to totiž na déšť. Z Drahan až do Plumlova je to perfektní klesání, tak jsme si to svištěli 50km/h. V dolní části nás zcela drze předjeli nějací dva maníci. To si přece nenecháme líbit. Přidal jsem a na rovince před Soběsuky je plynulou 56km/h natřel. U Plumlova jsem zpomalil a počkal na Honzu - on se k té stíhačce zlákat nenechal. Někteří by z této příhody zcela nesprávně vyvozovali, že mi vadí, když mě někdo předjede. To však není pravda. Když vidím nabušeného profíka na silničním kole, tak ho klidně nechám, ale od "obyčejných" chlápků na horských kolech, to přece nejde. Kdybych chtěl nebo kdyby to bylo potřeba, jsem opravdu schopen jet i pomalu. Vážně!
Zcela nový pocit jsem si zažil v Mostkovicích. Z boční ulice vyjela Škoda 100 a placatila se po rovině před námi nějakých 40km/h. Nevím proč, vždyť v uzavřené obci se může 50. Pomalu jsme se k ní blížili a koukám, Honza si najíždí ke středu a předjíždí. Honzo, Honzo?! Co blbneš, říkám si. Babet jsme už společně předjeli hodně, ale auta? Rozhodl jsem se, že tak moc zase bláznit nebudu a držel se za ní. Ten šofér ale snad spal nebo co a za mnou se začínala tvořit kolona dalších aut. Tak jo! Ze všech sil přidávám a k mému překvapení ji zcela s přehledem předjíždím. To tu ještě nebylo. Doháním Honzu a dělím se s ním o zážitek. On mě ale uzemňuje tvrzením, že aut už v dřívějších dobách předjel několik. Hmm, já teda rozhodně dnes poprvé.
V Prostějově uzavíráme tento výlet - 16:20 přijíždím domů. To je pěkné, před 2 hodinami jsme vyjeli z Macochy. Zpáteční průměr je tedy vzhledem k překonaným převýšením více než slušný. Příjemně jsme se projeli. Příště zase .. někam jinam.
|
|