Když jsem téměř před rokem začal uvažovat o zakoupení kola a věnování se cyklistice poněkud vážněji než jen čistě teoreticky, zaobíral jsem se též myšlenkou někdy zajet do malé vesničky Křetín poblíž Letovic. Ve svých 12 letech jsem totiž strávil 2 měsíce v tamní ozdravovně, a to za účelem zhubnutí. Moji rodiče se totiž tehdy dobrovolně rozhodli, že už jim ten jejich malý otesánek neprojde dveřmi a tutíž že se chce "odtučnit". Nebyl jsem z nejvyšších (146 cm) a vážil 48 kg. O úspěšnosti pokusů personálu ozdravovny na živých dětech snad svědčí to, že mi dnes pobyt v tomto zařízení nikdo nechce věřit. Mimochodem - ubyl jsem o 6.5 kg a na čas tam strávený mám velmi hezké vzpomínky - tedy žádné trápení hladem se nekonalo, jen nás stále nutili k pohybu a aktivitě (cvičení, pohybové hry, vycházky).
Akce se účastnili: Já, Honza a Tomáš (Honzův kámoš). V 7:05 jsem tedy dle domluvy zvonil u Wallů. V zápětí dorazil i Tom, takže jsme byli komplet. Nastala klasická rozmluva nad mapou - tj. hádka, proč bude lepší jet jinudy než všichni chtějí. Já jsem si kladl podmínku jedinou, a to jet přes Křetín, který byl pro mě primárním cílem. Honza se dokonce nechal přemluvit a vzal s sebou mapu, i když původně nechtěl. Před půl osmou jsme vyjeli směrem na západ.
Asi po prvních 15 kilometrech se objevili malé potíže:
A) Tomovi poněkud řídnul vzduch v zadním kole,
B) mě začalo nepatrně svědit pravé koleno
C) a Honza si stěžoval, že při jízdě udržuju konstantní rychlost - tj. do dokopců že nezpomaluju a do zkopců ho brzdím.
Vše bylo vyřešeno kousek za Protivanovem:
A) Tom si za naší slovní
asistence vyměnil duši (na kole). Únik vzduchu byl způsoben kouskem skla, který
jsme objevili pečlivě zalisovaný v zadním plášti. Požádal jsem Honzu, aby tento vzorek uschoval
a večer doma provedl chemický rozbor. On však, aby se tomu vyhnul, ho schválně
nerozvážně upustil na zem, takže jsem raději své kolo do bezpečné vzdálenosti
od onoho místa odnesl v náručí.
B) Slabou bolest v koleni jsem hrdinsky ignoroval.
C) Honzovy narážky jsem hrdinsky ignoroval. ;-) Ne, kecám. Styl jízdy
jsem přizpůsobil. Mezi námi - nebylo to jen kvůli Honzovým připomínkám, ale
hlavně kvůli tomu kolenu. Honza však o tom vědět nemusí.
Dál se jelo krásně. Kecali jsme, povídali si vtipy a radovali se z krásy okolní přírody. Byla sranda a skvělá nálada. Chvílemi se sice zvedal větérek, ale v normě. Na jednom delším sjezdu jsem si vytvořil nový osobní rekord 69.2km/h. Honza to psychicky nezvládnul a při dalším sjezdu se zběsile rozjel. Já jsem si nechal trochu odstup a pak to "rozfachal" taky. Dole jsem ho dojel a on mi se zářivým úsměvem sděloval, že má 70-celých-něco. Procvakal jsem svůj MAXimoměr a našel tam 73.6 km/h. "Ty jeden hade!", pochválil mě Honza. Toma naše maximálky nechávaly chladným - jeho osobní rekord je lepší.
O kus dál jsme dojížděli ke koloně aut - bylo tam zúžené místo kvůli rekonstrukci mostu. Honza jel kus přede mnou a směroval si to do mezery vpravo podél kolony - prostoru tam bylo dost - teda pro kolo. Nevím, co ho to napadlo za bláznivý experiment, najednou prudce zabrzdil (přímo dupnul rukama na obě brzdy). Nestačil jsem zareagovat a frknul to těsně vedle něj. Brrr, málem jsem dostal vyhubováno (=karambol končící dopadem na ústa). Ještě asi minutu jsem se z toho šoku vzpamatovával a jel jsem mlčky dál, pak jsem zastavil a vynadal mu. ;-)
V Letovicích jsme poobědvali. Došlo k velmi zvláštnímu úkazu. Honza si dal "Babiččina játra s dvojtou rýží" a když dojídal, poznamenal, že je zcela najezen. Aby bylo jasno, jsem u Honzy zvyklý, že si po snězení libovolné porce ubrouskem otře pusu a slavnostně pronese: "Tak, jsem příjemně rozjezen." nebo "Dáme repete?" a tak podobně. Sice mě nepatrně uklidnil upřesňujícím dodatkem, že tedy přecpaný samozřejmě není, ale i tak se mi zdálo, jakoby naproti mně seděl úplně cizí člověk. O to víc jsem byl udiven, že moje "Kuřecí prsíčka na ananasu" jsem snědl zcela bez potíží a necítil obvyklé nutkání prasknout. Tom si dal smažený sýr a nijak překvapivě to nekomentoval. Asi nějaké erupce na slunci či co. Při placení Honza neopomenul zažertovat se servírkou slovy: "Dobré to bylo. Vyřiďte prosím mé pozdravení babičce. Doufám, že ta játra nebyla její vlastní..."
Z Letovic je to do Křetína jen co by na kole dojel. Honza s Tomem zůstali před bránou a já si zajel až dovnitř do areálu ozdravovny. Chtěl jsem se mrknout, zda se to tam změnilo a doufal jsem, že třeba potkám někoho z dřívějšího personálu a prohodím s ním pár slov. Provokoval jsem na nádvoříčku vedle budovy dobrých 5 minut, ale žádného rozzuřeného správce jsem nevylákal. Obhlídl jsem tedy jen park s hřištěm, kde nás pořád nutili hrát přehazovanou a asfaltový okruh, po němž jsme se naběhali (nafuněli) hodně moc takzvaných "koleček". Na chvilku se mi živě vrátily vzpomínky na dětství. Jo, čas jde dál.
Teď, po 64 kilometrech, přišla na řadu další chuťovka dne, na kterou jsem upozorňoval celou cestu. Z Křetína do Sulíkova vede asi kilometrový hodně prudký stoupák - tedy aspoň jsem si ho tak pamatoval ze starých (mladých) dob. Ten kopec jsem si chtěl vyjet - a nezklamal mě - ten teda byl!!! Dolů raději žádnou značku nedali, ale nahoře byla: 17%! S Honzou jsme to vyjeli bez zastávky na druhý nejlehčí převod (1.17), protože na úplně nejlehčí převod se dle cyklistických zásad nikdy nepřehazuje. Tomáš s jeho kolem neměl šanci a udělal si 2 zastávky. I tak je dost dobrej, já bych měl s převodem 1.5 dost velké potíže. Nahoře jsme dali krátkou pauzu, během níž jsem zjistil, že pravé koleno, které mě při jízdě jen lehce pobolívá, není po slezení z kola schopno chůze. Znáte Angeliku? Pamatujete si, jak hrabě "De Pejrak" chodil (belhal se)? Ano, jakoby jste mě viděli. Jediné pozitivum bylo, že když jsem si pravou nohu za pomoci rukou přehodil přes nosič a vyzvednul ji až na pedál, bolest se značně zmírnila a během jízdy jsem ji nijak moc nepociťoval.
Zdolání toho kopce v nás probudilo dobyvatelské choutky a zálibně jsme se dívali na každý vrchol v okolí s nápadem jet přímo přes něj. Na jeden takový vedla polní cesta a Honza na ni opravdu odbočil. Zůstali jsme s Tomem stát na cestě a čekali, až ho to přejde. A fakt - když zjistil, že za ním nejedem, otočil to, vrátil se a vynadal nám do zbabělců. Musel jsem mu vysvětlit, že svého Authorka nutím jezdit po polních cestách jen v naprosto mimořádných situacích, a žádná taková teď nenastala. "Najdi Honzo jiný kopec - klidně i vyšší, pak přes něj natáhni asfaltku a hned tam jedu!"
Postupně se mi v dalších stoupáních ozývalo koleno čím dál víc a bylo nutno trochu zatnout zuby. Později mi Honza velmi pomohl citací vrcholného díla Františka Ringo Čecha (cituji): "Zazpívám vám blues o bolesti. O bolesti, která konkrétně bolí Au Au Au ... A teď přijde druhá sloka, tam je mnohem víc děje: Aúúú AuAuAuAu AuAú..." (konec citátu) Kdykoliv jsem si na to vzpomněl, musel jsem se smát. Později jsem si to i tiše prozpěvoval. Ještě později jsem si to prozpěvoval i nahlas.
Před Sloupsko-šošůvskou jeskyní jsme zastavili se záměrem mrknout se dovnitř. Loni byla zavřená. Leč smůla, poslední výprava v 15 hodin, a to už je dávno pryč. Tak jsme alespoň u místního stánku pojedli něco málo párků, chleba a hořčice.
Na řadě byla závěrečná etapa - už jen nějakých 35 km zpátky domů. Ale ouha. Vítr zase nepříjemně zesílil a samozřejmě, jak jinak, dul přímo proti nám. Je krajně trapné, když musíte "makat" i z kopce, aby to trochu jelo. V Drahanech, před chuťovkovým 9-ti kilometrovým sjezdem, jsme konstatovali, že vzdálenost ujetá proti větru by se měla spravedlivě násobit nejméně koeficientem 2. Když tedy vezmu v úvahu celou trasu a části, kdy jsme válčili se silným protifénem, vychází mi odpovídající přepočtená trať na něco kolem 200 km. A 200 km, to už je pěkná vzdálenost. :-)
|
|