Cyklostránky

Cyklomaraton K24 v Újezdě u Brna patří k tradičním akcím, na kterých se může kterýkoliv cyklista vyblbnout dosytosti. Teda v případě, že bude od začátku května sedět u počítače a v minutových intervalech refrešovat stránku na webu s přihlašovacím formulářem. Až se mu pak objeví přihláška na rok 2010, nesmí zaváhat a bleskurychle vepsat svoje údaje a odeslat. Já pověřil přihlášením nás obou opět Honzu a tomu se podařilo trefit ten okamžik téměř přesně, tudíž vyfasoval startovní číslo 3. Ihned poté zadal moje údaje a ačkoliv mohla uplynout nanejvýš minuta či dvě, mně bylo přiděleno až číslo 8. Zbylých 92 čísel bylo též rozebíráno kvapem, takže již druhý den visela na webu informace, že je plno. Tomu říkám velký zájem. :-)

Jak lze vytušit z prvního odstavce, letos se budeme K24 účastnit dva, já a Honza, který navíc míní jezdit krom kola též na lehocipedu. Z toho pro nás vyplývá jedna malá komplikace, že musíme v pátek jet do Újezdu "malou" oklikou, takže z Prostějova místo 60 km ujedeme cca 180 km. Honza pro mě má přijet kvůli tomu dopoledne už po desáté - jindy by se takovému času urputně bránil, ale má si v Uherském Brodě v Azubu vyzvednout lehociped kolem poledne, tak ho nemusím k brzkému odjezdu přemlouvat. ;-)

Honza přijel v 10:15 a mohli jsme dovnitř auta přidat moje kolo. Spolu s Honzovým už tam jsou dvě a vejdou se tam v pohodě, jenom já mám obavu, kam se tam ještě vejde ten lehociped. Honza mě utěšuje, že se vejde, páč se vejít musí, tak to nechávám na něm a startujeme. Cesta ubíhá rychle a ve dvanáct jsme opravdu v Uherském Brodě. Komplet všechny věci, tašky, spacáky, karimatky, kola... jdou ven a nejdřív je uložen lehociped, na něj pak kola. Vše je důkladně proloženo dekami a kusy molitanu, aby se nikde nic o sebe nedřelo. Honza si navíc zakupujete miniaturní zpětné zrcátko na drátku pro připevnění na brýle, které je při jízdě na lehokole velmi užitečné. Ještě poslední kontrola, jestli jsme zde nic nenechali (zejména to moje odmontované sedlo z kola by mi chybělo) a můžeme jet. Výjezd nám ovšem zablokovala nějaká dodávka. A heleme se, vždyť to jsou naši známí z týmu Žlutá letka - také si sem přijeli pro nějaké lehocipedy, jako by těch kol na střeše už tak neměli dost.

Návštěva v Azubu v Uherském Brodě.	Jako první půjde dovnitř lehociped...
...a pak všechno ostatní.	Vešlo se. Můžeme jet.

Během cesty z Uherského Brodu nás potkala drsná průtrž mračen. Děsí mě představa, že by se něco takového mělo dít i při maratonu. Pak se ale naštěstí déšť uklidnil a počasí nám dávalo naději, že to s ním snad letos bude v pohodě. Do Újezdu jsme dorazili ve třičtvrtě na dvě. Zabrali jsme si v Oratoři naše oblíbená místa v přízemí, zaregistrovali se, a pak šli do nové blízké restaurace na oběd. Objednáváme si organizátory speciálně předdomluvené "Cyklistické menu", což je nudlová polévka a špagety s kuřecím masem. Poté se vracíme zpátky, navlékáme se do cyklistických převlečků a připravujeme se na maraton, stejně jako ostatní blázni, pardon, cyklisté, kolem nás. ;-) Jedním z nich je i Ctirad, se kterým jsem se spřátelil na minulé K24. Ubytoval se přes jednu molitanovou podložku od nás, snad už poslední v této místnosti.

Honza se nám registruje.	Cyklistické špagetové menu.
Honza zkouší lehociped po přimontování sedátka.	Soptík v převleku za cyklistu.

Blíží se čtvrtá hodina, je čas se jít postavit s kolem na start, nebo si lehnout, máte-li lehociped. Těchto méně tradičních prostředků je tady letos velmi velké množství a v různých variacích, a také několikero kapotovaných mimozemských tříkolek zvaných "ponorka". Po úvodním slovu hlavního organizátora Pavla Blažka je milým překvapením telemost (zvukové spojení) z Říma, odkud nás pozdravil Juris, a pak i odpočítal start závodu: "Deset, devět,... tři, dva, jedna, start!" A masa cyklistů se dala do pohybu...

V průběhu prvního kola se mi podařilo najít skupinku, která jela tak akorát. Sem tam se k nám někdo zezadu přidal, pak jsme třeba zas někoho dojeli my a "absorbovali". Frčelo nám to perfektně a já pociťoval velkou radost z takovéhle jízdy. Jak jsme se blížili k závěru okruhu, mrzela mě představa, že než si při zastávce v cíli odskočím na toaletu a doberu vodu, kterou neustále pravidelně ucucávám, zmizí tahle skupinka pryč. Váhal jsem, jestli nemám projet cílem bez zastávky s rizikem, že další okruh budu muset dojet bez popíjení. Moje váhání ale vyřešil železniční přejezd se závorami, které byly stažené. U tamní odbočky jsou husté keře a někteří cyklisté využívají toto místo k odevzdání tekutin zpátky do přírody. Ha, to je velmi dobrý nápad, aspoň tuhle záležitost (nazývejme ji třeba odborně "inverzní pití") můžu též vyřešit tady a teď. Než jsem však inverzně dopil, vlak už přejel a celý peloton zmizel. Tak jo, teď už mě ta zastávka na doplnění vody aspoň nebude mít důvod mrzet.

Vodu jsem dolil do minuty a hned vyjel do druhého okruhu. Nikoho s vyhovujícím tempem jsem však již nepotkal, maximálně jsem se na chvilku za někoho chytl, ale když jsem pak přejel do čela jakože budu na oplátku táhnout hák, ten za mnou se neudržel a ztratil se v dáli, tak jsem zase jel sám a stíhal dalšího kandidáta na obzoru. Pozvolna se však začalo horšit počasí, ochladilo se, a ze zatažené oblohy se spustily kapky deště. No, bylo to sice jen takové pokrápění, ale já to nemám rád. Začne mi být zima a ta se vůbec nelíbí mým kolenům. Takže po druhém okruhu zastavuju v depu na delší přestávku, abych se důkladně přioblékl. A když říkám důkladně, myslím důkladně. Na cyklokraťasy navlékám spodky a šusťáky, na dres svetr a šusťákovku. Potkal jsem Ctirada, který také podstoupil oteplovací proceduru, a domluvili jsme se, že budeme jezdit spolu. Navýšený počet vrstev oblečení se osvědčil, ale kvůli občasnému pokrápění postupně vše víc a víc vlhnulo. Během čtvrtého okruhu, kdy jsem jel zase se Ctiradem, jsme pozorovali velmi zvláštní přírodní jev - poprchává a současně z malé škvíry na západě v hustě zamračené obloze prudce svítí slunce, v dáli hřmí a sem tam se zablýskne, a pak se do toho všeho ještě objevila nádherně sytá duha. Když jsme na to zírali a říkali si, že to je neuvěřitelná sestava efektů, přidala se jako bonus ještě druhá duha. Tady už chybí jen krupobití a sníh... šmarjá, né, díky, už nic nepřidávejte. :-)

Po dokončení 4 okruhu na mě doléhá nepříjemný pocit zimy a vlhka. Šusťákovku i šusťáky mám mokré. Přemýšlím, jestli si obléci druhou šusťákovou soupravu, ale to by nemělo smysl, neboť stále poprchává a zmáčel bych ji jedna dvě. A teď se na mě sápe zimnice, třepu se jak ratlík. Ne, přátelé, tohle nepůjde. Takže osušit ručníkem, převléci do civilního a všichni tři jdeme na večeři. Přišli jsme tam krátce po deváté hodině a při čekání, až si nás obsluha konečně všimne, jsme se obávali, zda budou ještě vařit. Výborně, vaří. Dáváme si svíčkovou na smetaně (Honza), plněnou kapsu (Ctirad) a moravského vrabce se špenátem (já). Po návratu jsem ještě chvíli nervózně postával na dvoře Oratoře, koukal na zataženou oblohu a zvažoval, zda nevyjet, ale opětovné zadrkotání zubů mi napovědělo, kde je mé místo. Nejdřív ve sprše a pak ve spacáčku! Asi hodinu před půlnocí uléhám a usínám tak rychle, že jsem ani nepomyslel na nařízení budíku.

Vzbudil jsem se samovolně ve 4:20 a začal přemýšlet. Vím, že to nemám dělat, protože mě začnou napadat šílené nápady, jako že bych měl vstát a jít jezdit. Včera jsem ujel jen 4 okruhy. Když dnes ujedu taky 4, bylo by to celkem 224 km, čímž bych překonal krizovou laťku 200 km. Tak jo, obléct zase všechny vrstvy a mrknout ven. Ach ouvej, zrovna začíná hustě pršet, já nikam nejedu. Vracím se do Oratoře... pro pláštěnku... Cože? Jsem se zbláznil či co?! Přece nebudu jezdit v pláštěnce jak pomatenec (omlouvám se všem pomatencům co jezdí v pláštěnce ;-)). Hmm... Volím kompromis a chvíli čekám, než se déšť zmírní zase na pokrápění, a pak upevňuju pláštěnku na zadní nosič. Pojedu v šusťákovce a pláštěnku budu mít s sebou pro případ ztroskotání při průtrži někde mimo úkryt. Taky jsem si přemontoval do brýlí čirá skla, abych v tom tmavě zamračeném počasí lépe viděl.

Do pátého okruhu jsem vyjel v 5:01, sám. Vidíte, to bych vám málem zapomněl povědět, že následkem dlouhého deštivého období se okolí naší tradiční K24 trasy poněkud změnilo. Na spoustě místech jsou pole zaplavena vodou a vypadají jako rybníky a jezera. Hnijící úroda ošklivě zapáchá, ale člověk si postupně zvyká. A ten křik ptáků, ano, to jsou racci. Tak to jsem taky ještě neviděl, hejna racků na zaplavených polích u Brna. A ještě jedno netypické zvířátko jsem potkal - psa Pitbulla. Stál na cestě mezi Blučinou a Opatovicemi, a rozběhl se za mnou. Byl jsem tak nucen krátkodobě zvýšit rychlost z 25 na 35 km/h, dokud jsem si nebyl jist, že jsem mu zmizel z dohledu. Pravda, bylo to asi jen štěně, které si chtělo hrát, ale já jsem mu k tomu účelu žádnou svoji končetinu poskytnout nehodlal.

Helemese, Honza a Ctirad jsou už vzhůru, tak se se Ctiradem domlouvám, že zase budeme jezdit spolu. Honza má bohužel jiné tempo a styl jízdy, takže se k nám nepřidá. Po šestém kolečku si jdeme k výdejnímu oknu kuchyňky pro nudlovou polévku, pak následuje sedmé a osmé... Výborně, hranici 200 km se mi podařilo překonat. Už nebude úplná ostuda vrátit se s takovým výkonem domů. A jak jsem teď vlastně na tom? Zbývá mi ještě téměř 5.5 hodiny času, to bych mohl zvládnout ještě dva okruhy s přehledem. Tím bych měl celkově deset. Ale deset, to už je jen o jeden míň než stačí na standardní laťku - překonání hranice 300 km. Tak jo, pokusím se ještě o tři!

Ctirad navrhuje, že si teď půjdeme dát klobásku, ale daří se mi ho ukecat, abychom klobásku povýšili na motivační faktor, jakožto odměnu za ujetí dalšího okruhu. Ve druhé polovině tratě už se na jídlo opravdu těším a vidina klobásky mě žene ku předu - byl to dobrý nápad. :-) Zbaštil jsem ji celou. Po jídle překvapuju Ctirada mým dalším plánovaným úmyslem, jít se na 20 minut vyspat. I takto krátký spánek by mi měl pomoci trochu zregenerovat síly a zvládnout poslední dvě kolečka. Probouzím se sám od sebe po 19 minutách spánku, minutu před zvoněním budíku, zajímavé.

Tak šup šup, hurá to dotáhnout do konce, opět ve spolupráci se Ctiradem. Střídavě táhneme hák. Já zejména ve stoupáních, kde to Ctiradovi tak nejede (je oproti mně celkově robustnější postavy - váží o 40 kg víc než já), ale okamžitě za každým vrcholkem vidím, jak jeho kolo prudce nabírá obrovskou rychlost a ve sjezdech se držím v zákrytu, a i tak musím někdy fest přišlápnout do pedálů, abych se za ním udržel. V posledním okruhu začíná vykukovat sluníčko a s ním se rapidně zvyšuje teplota. Na odpočívadle za Blučinou proto zastavujeme, abychom si vysvlékli prostřední vrstvu - já svetr a Ctirad vestu, kterou též doteď skrýval pod bundou. Šusťákovky si ale necháme, protože kromě slunce zahájil svou aktivitu i dost čerstvý protivítr. Ten také zhatil moje plánované záměry na vyblbnutí se v posledním kole. Myslel jsem, že si v závěrečné části zasprintuju, abych vyplácal všechnu zbývající energii, ale byl jsem rád, že proti tomu větru vůbec slušně jedu. Do cíle jsme dorazili v 15:43. Mám za sebou 11 okruhů, což je 312 km, ve které jsem včera večer ani přinejmenším nedoufal. Honza si odkroužil celkově 7 koleček (199 km), Ctirad 10 koleček (284 km). Hotovo, splněno! :-)

I takhle se dá jezdit maraton?!	Organizátoři i zapisovatelky v pilné práci.
Ponorky.	Čekání na vyhlašování výsledků.

Teď následuje balení věcí, spacáků, karimatek - je to strašně únavné, nejraději bych se svalil na molitanovou podložku a odpočíval. Ale čas plyne a blíží se vyhlášení, tak to za stálého pobrblávání všechno nějak namuchlám do tašek a odnosím k autu. Honza mi sděluje, že tam venku viděl moje kolo a že už ho sám naložil do auta. V dávných dobách by si takovou neAuthorizovanou manipulaci s mým Authorem nikdy nedovolil, ale zřejmě mu dodala odvahu naše páteční diskuse při nakládce a skutečnost, že jsem vůbec dovolil kola naskládat na sebe, místo abych vyžadoval pro mé kolo samostatný vypolstrovaný klimatizovaný prostor. (Ale pozor, trval jsem na proskládání dekama a molitanama!)

Krátce před půl šestou začalo slavnostní vyhlášení výsledků, při kterém úplně každý účastník maratonu obdržel "diplom" s ujetou kilometráží, gratulaci od Pavla Blažka, a navíc je odměněn potleskem všech ostatních, ať už je jeho výkon jakýkoliv. První tři muži a ženy si vysloužili ovace větší, ale jako vždy, vítězové jsou všichni kdo přijeli a strávili tady příjemný čas v přátelském duchu.

Fotka, gratulace, diplom. Další... :-)	Někdo to měl i s fanfárou.
Nejlepší tři muži. 710 km 624 km 653 km	Nejlepší tři ženy. 511 km 369 km 426 km
Šampáňová sprcha.Uteč, kdo můžeš.	Nejmladší účastník maratonu.

Nezbývá než poděkovat organizátorům a všem pomocníkům za další skvěle připravený ročník cyklomaratonu K24, a také všem cyklistům, kteří ještě nepodlehli lenosti a přijeli si sem ověřit, jak silné je jejich odhodlání vydávat se znovu a znovu do dalšího okruhu. :-)

Statistika (dle mého vlastního cyklokompjútru):
pátek 16:00 - 20:47: 113.43 km, čas jízdy 4:19:23, průměrka 26.2 km/h
sobota 05:01 - 15:43: 198.57 km, čas jízdy 8:22:09, průměrka 23.7 km/h
celkem: 312 km, čas jízdy 12:41:32, průměrka 24.5 km/h

Dodatek: 23.5.2011 mi Pavel B. poslal údaje o průjezdech kol, takže jsem je prohnal několika mými různými udělátory, které nakonec vyplivly finální datový soubor, díky kterému může můj zobrazovač grafů zobrazovat i grafy K24 ročníku 2010. :-)

K24 2010