Cyklostránky

Přihlašování na letošní K24 bylo na webových stránkách přístupné od 1.května a strhla se o něj velká rvačka, což nejlépe dokládají naše vysoká startovní čísla 80 a 81, která jsme Honza a já obdrželi. Byli jsme rádi, že se na nás vůbec dostalo, a že můžeme radostně trénovat. Ehm, tedy já se stihnul na jaře projet jen párkrát a tím si splnit předsevzetí, abych měl ujeto alespoň 312 km, což je taková moje oblíbená meta, které bych chtěl na K24 minimálně dosáhnout. Zato s Honzou to vypadalo hůř. Průběžně hlásil zdravotní potíže a nakonec mu termín maratonu začal kolidovat s termínem operace kolene, takže musel svou účast odvolat. Michal, který se s námi účastnil v minulých dvou ročnících, se již letos sebetrýznit nemíní. Inu, opět inovace - na K24 tentokrát pojedu sám.

Předpověď počasí na víkend byla nepříznivá už od pondělka a meteorologové se stále předháněli, kdo předpoví na pátek více přívalových dešťů, bouřlivější bouřku a přechod studenější studené fronty. V naději, že jim to nevyjde, stejně jako jim často nevycházejí slunečné předpovědi, jsem ve čtvrtek v přestávkách mezi přeháňkami poskládal kolo do mého auta a zabalil dvě velké tašky věcí. V pátek dopoledne pršelo. Přemýšlel jsem, zda se vůbec maraton bude konat, ale přeci to nevzdám - ať tak či tak, do Újezdu u Brna pojedu. Přinejhorším si aspoň s pořadateli zakafráme na počasí u klobásky a zapijeme žal ze zrušené akce točenou Kofolou. Před půl dvanáctou jsem se tedy vydal na cestu. Déšť se střídal s hustým lijákem, takže "stěrače stírají, ostřikovače ostřikují" a trochu mi nahání strach představa, že by se snad závod jel i v takovém počasí. Zrádná objížďka u Slavkova mi nedovolila odbočit dle plánu na Křenovice a musím improvizovat, abych o chvíli později za další křižovatkou zjistil, že jedu blbě a musím se kus vracet. To nám to pěkně začíná. Možná se dnes do Újezdu vůbec nedostanu a budu mít pěknou výmluvu... ale to by bylo zbabělé! ;-) Konečně jsem se zorientoval a do cíle dorazil nedlouho po půl jedné.

Zaparkoval jsem autí na hřišti na dvoře, přivítal se s hlavním organizátorem Pavlem, a protože déšť bránil nanošení věcí do oratoře a smontování kola, čekal jsem stejně jako ostatní až aspoň na chvilku přestane. K výpadku deště později opravdu několikrát došlo, to nelze popřít. Zabral jsem si v oratoři pěkné místečko v přízemí, rozložil spacák, vybalil polštářek, pití, svačinu, a najedl se - hotová idylka. Vedle mě se ubytoval Ctirad, se kterým se známe přes Michala (toho co letos nepřijel). Žertujeme o nehezkém počasí venku a plánujeme strategii, jak brzy po promoknutí to zabalíme. ;-) Uvědomuju si, že tmavá skla v brýlích na ochranu očí před sluncem asi dnes nebudu potřebovat a radostně je ihned měním za čirá. Výborně, takhle ušetřím několik drahocenných minut během závodu, které bych touto výměnou ztratil, cha cha cha. Taky si hned chystám blikačku, přeci jen ta viditelnost není nic moc. Ještě helmu na hlavu proti krupobití a jsem připraven.

Jemně mrholí a všichni se řadí na startu - blázni. Zaujímám pozici v zadní části daleko od startovní čáry, aby mě hned po startu neohodila voda a štěrk od zadních plášťů nažhavených závodníků v první řadě. Pavel k nám všem promlouvá, vítá nás na letošní K24ce a tak dále, a pak už je odpočítáno 3,2,1, start a hmota cyklistů se dává do pohybu. Už nyní jsem od deštíku mokrý a stejně se cítí i můj cyklocomputer, který na kapkami pokrytém displeji i po rozjezdu ukazuje 0.0 km/h. Aha, takže měřit se nebude - vlastně taky dobře, aspoň se nemusím honit, když ani nebudu vědět jak rychle (pomalu) jedu. :-) Musím se v duchu smát. Na maratónu jedu letos už po osmé a obvykle v prvním kole pociťuju nervozitu, jak si správně rozvrhnout síly a udržovat vhodnou rychlost, také mívám obavy z počasí, aby nezačal foukat silný vítr nebo, šmankote, aby snad nezačalo pršet. Teď prší už od startu a evidentně bude pršet ještě dlouho. Přesto tahle horda nadšenců kolem mě, jejíž jsem součástí, jede! Nevzdali to už předem doma a opravdu přijeli, postavili se na start a vyjeli.

Z mé vnitřní radosti a pohody mě prudce probouzí ošklivá nehoda, která se stala na čele pelotonu. Dojíždím skupinku cyklistů obklopujících sedícího zraněného Zdeňka K., který má hrozivě poraněnou nohu. Na silnici vedle něj se roztéká velká louže krve, ostatní mu poskytují pomoc a zastavují krvácení. Polila mě hrůza a rychle jsem se ptal, zda už volali sanitku. Ano, volali, a situaci mají, zdá se, v rámci možností, pod kontrolou. Pokračuju tedy stejně jako ostatní dál, ale předešlá radost je pryč. Jen pozvolna se vzpamatovávám z šoku a doufám, že ten úraz nebude tak vážný, jak vypadal.

Po dokončení prvního okruhu jsem jen doplnil šťávu (letos není u startu várnice s vodou, ale čaj a šťáva) a hned pokračoval. Jedu sám, ze zatažené oblohy stále jemně prší a v duchu mi zní melodie známých šlágrů, ve kterých se zpívá o dešti. Občas se někdo připojí za mě nebo já chvíli stíhám někoho jiného rychlejšího a jedu s ním. Někteří se se mnou dávají do řeči, ujišťují se zda jsem onen Radek Soptík, co provozuje cyklostránky s grafy K24 a zmiňují, že na nich se kdysi dozvěděli o tomto cyklomaratonu. Za normální situace mě to velmi těší, ale nyní, vzhledem k tomu okolnímu hnusnému dešti, poněkud znejišťuji a čekám co bude následovat. "Takže kvůli tobě tady teď moknu!", a silným strčením rukou mě shazuje do příkopy... To je ta katastrofická varianta mých představ, ke které naštěstí nedošlo a doufám že ani v budoucnu nedojde. ;-)

Druhý okruh dokončen, jdu doplnit energii kusem řízku a rohlíkem. V oratoři potkávám Ctirada. Ujel také dvě kolečka a hlásí, že už je mokrý dost a dnes už nepojede. Já asi ještě dost mokrý nejsem (?), protože po svačině pokračuju do třetího okruhu. Je mi jasné, že toho budu litovat, a taky že jo. Deštík přešel do slušného lijáku a na některých místech se ze zatopených příkopů valí voda přes cestu. Těší mě aspoň vědomí, že teď už není co řešit. Musím prostě dojet tenhle okruh a tím pro dnešek končím. Jsem promáčený, i ponožky se dají ždímat. V oratoři vysvlékám všechno prádlo, rozvěšuju ho po židlích, utírám se ručníkem a oblékám se do suchého civilu. Jako na zavolanou se tu zrovna zjevuje hlavní organizátor Pavel B., tak ho prosím, jestli by neměl nějaké noviny na vysušení bot. Říká že nějaké sežene, ale že si můžu dát boty sušit na radiátor. Aha, tak ono se tady topí - to je velmi užitečná informace, díky! Ctirad zvažuje, že by šel už teď ve 21 hodin spát. Navrhuju mu alternativní program, který jsem v minulých letech nikdy sám nezkusil, ale Honza a spol. ho provozovali s oblibou - večeři v restauraci. Ctirada to evidentně zaujalo, takže se jdeme poptat organizátorů na nějaký místní doporučený podnik. Jedna z dobrotivých organizátorek nám nejen radí, ale dokonce nabízí odvoz autem až tam. Jelikož hustě prší, jsme jí za to velmi vděčni. Nesmíme si však zapomenout vzít deštníky, abychom se pak pěšky dostali zpátky. Večeře se náramně povedla. 200g plněná kapsa (medvědí tlapka) a 150g vepřový steak zapečený s Nivou byla velká dobrota. K tomu dobře vychlazené pivko - spokojenost maximální. Horší byla večerní procházka zpátky, protože krom konstantního lijáku byly místy zaplavené i chodníky, což po tmě není pořádně vidět. Po návratu jsem ještě zavolal domů tátovi, abych mu řekl jak to se mnou vypadá, a taky zrovna přišla SMS od Honzy, který se zdvořile ptal jak je a jestli se v těch (cenzorské píííp) dá vůbec jezdit. A teď hurá do hajan. Sprchování můžu vynechat, vykoupal jsem se už před večeří během třetího okruhu. ;-)

Budím se ve 4:15 a pomalu vstávám, snídám rohlík s čokoládou a nějaké skládanky, zapíjím Kofolou. Venku je tmavošedo a pořád lehce mrholí. Oblékám si nedosušená cyklokaťata, dres, bundu a přidávám i šusťáky - vlhký oděv trochu studí - aspoň mě to probere. ;-) V pět ráno vyjíždím do čtvrtého okruhu a marně doufám, že se na mně oblečení při jízdě dosuší - to asi těžko když furt krápe. A jejda, já si zapomněl doplnit cykloflašku šťávou. Mám v ní sotva čtvrtinu, to je nemilé. Celý okruh proto musím šetřit a jen po trošičkách ucucávám. Během pátého okruhu, už s flaškou doplněnou po vrch, deštík zhoustnul. Hlavním motorem je mi pomyšlení na teplou nudlovou polévku, kterou si dám za odměnu po jeho dokončení. Někde v závěrečné části okruhu, asi za Otmarovem, jsem začal slyšet nějaký divný zvuk - takové pravidelné lupání. Zjistil jsem, že to jde od předního kola. Aha, asi se mi na plášť něco nalepilo. Sice mě to trošku rozčiluje, ale zastavovat nebudu, snad se to samo oklepe. Na konci závěrečného sjezdu v pravoúhlé odbočce do cíle pode mnou najednou bicykl divně zavangloval, už už jsem málem letěl, a hned jsem uhodl co bylo důvodem - prázdné přední kolo. Mimochodem, během celého maratonu jsem velmi často viděl u krajnice závodníky vyměňovat duše, takže jsem vlastně čekal, kdy něco takového potká i mě. Dočkal jsem se. ;-) Aspoň že na dvoře se mi bude dělat lépe, můžu si kolo opřít, sednout si k němu na židličku a spravovat. Předtím se však posilním polévkou, aby mi to šlo lépe od ruky. Tak, díru od nějakého ostrého kamínku jsem objevil. Nahradit píchlou duši novou záložní, co vozím s sebou, se mi však nechce. Musel bych dál jezdit už bez zálohy, a kdybych píchnul znovu, na trase by se mi lepilo ještě daleko hůř než vyměňovalo. Je rozhodnuto, budu lepit teď. Lepící sada se štítkem z roku 2006 nevěští nic dobrého. Záplat je v ní spousta, i dva smirkové papíry různé hrubosti, ale již kdysi dávno otevřené lepidlo má podivně slizovitou konzistenci a po nanesení na zdrsněný povrch duše na ní vůbec nedrží. Opakovanými pokusy utvořilo hrudkovitý útvar - možná by z něj šel ušoulat gumový medvídek k nerozeznání od želatinových bonbónů, ale duše se s tím rozhodně zalepit nedá. Odcházím poprosit Pavla B., jestli by se tu někde dalo sehnat lepení, a on mi obětavě dává svoje. Bohužel, jeho otevřená tuba by též mohla vyprávět o starých dobrých časech, přesto bylo asi méně archívní než to moje, takže se mi ho po pár pokusech podařilo přemluvit k přijatelné spolupráci. Záplatu přimačkávám ze všech sil. Podařilo se, a dokonce ani během nasazování duše do pláště záplata sama neodpadla. ;-) Snad ji tlak vzduchu přidrží. Kdyby něco, budu cestou dofukovat, nebo ji v nouzi vyměním za tu novou záložní.

Šesté kolo jedu společně s Pavlou D. a ještě s jedním člověkem, jehož číslo jsem si nevšimnul. Povídali jsme si o všem možném, mimo jiné i o tom, že nikomu z nás kvůli dešti neukazuje tachometr. Z toho je zřejmé, že ani výrobci cyklocomputerů nepředpokládají, že by se našel takový blázen, který by na kole jezdil v dešti. ;-) Světe div se, chvílemi mrholení ustává, až z toho můj tachometr samou radostí chvílemi něco měří. Sice zobrazuje zmatené údaje, střídá nulu tu s 6 km/h, tu s 24 km/h (signál od magnetky přichází asi různě po několika otáčkách kola), ale snaha tu je a to se cení! Za Rajhradicemi pozoruju vlajky, které vlají přímo proti nám. Vítr se tedy od včerejška otočil a navíc teď už zase začíná poprchávat. Grrr. Přesto jsem odhodlán pustit se ještě do dalšího okruhu a možná i do osmého? Uvidíme.

Sedmé kolo je doprovázeno už standardním pokrápěním, a možná právě proto, aby se mi takové pořád stejné počasí neomrzelo, došlo zhruba v polovině k velmi radikální změně - pořádný liják. No paráda! Schovat jsem se nikam ani nesnažil, stejně jsem byl v okamžiku mokrý durchem durch. V teniskách mi slyšitelně čvachtalo a čůrky vody mi stékaly za krk. Pofukující vítr se rázem jeví mnohem studenějším než doposud, byla mi zima a tempo výrazně pokleslo - no jo, než dojedu do cíle, pomalu bídně zhynu. Jen pro pořádek v závěti ruším zmínky o plánech na jakýkoliv další okruh. Od černých myšlenek mě vysvobozuje tříčlenná skupinka, která mě předjela a zdá se že jede teoreticky udržitelnou rychlostí. Posbíral jsem tedy všechny zbytky sil a přifařil se k nim, no, spíše řekněme, že jsem za nimi vlál až do cíle.

Vysvlékám všechny mokré hadry a utírám se ručníkem jako po koupeli. Není co řešit, končím. Oblékám se do civilního suchého oblečení a čekají mě jen samé radostné události. Jako první je to výtečná klobáska, následovaná asi půlhodinovým spánkem (odpolední klid). Potom už skládám kolo do auta a jdu odevzdat závodní číslo. Pavel B. mi nabízí tabletku hroznového cukru, že přeci ještě pojedu, já však obojí (cukr i další jízdu) s díky odmítám. Právě teď už sice neprší, ba i slunce na chviličku vykoukne skrz mezírku v zatažené obloze, ale bojím se, že kdybych na kolo znovu usednul, určitě by zase začalo pršet, a to přeci ostatním nemůžu udělat. :-)

Ctirad odjel domů již ve 14:30, já se poflakuju kolem oratoře a odpočívám, obhlížím celkový stav na tabuli průjezdů kol a povídám si s dalšími účastníky. Po ukončení závodu následovalo vyhlašování výsledků. Letos ho musel Pavel B. zvládnout komplet sám bez asistence a závěrečného slova Jurise, který pro své jiné povinnosti v cizině nemohl na akci přijet. Nezbývá než velmi poděkovat všem organizátorům a jejich pomocníkům za uskutečnění dalšího ročníku K24 a účastníkům, že v takovém počasí vůbec přijeli do Újezdu, dále že v takovém počasí nastoupili na start, a že navzdory krušným podmínkám zachovali krásnou přátelskou atmosféru, kvůli které bylo radostí i pro mě se této K24 účastnit.

Statistika (dle oficiálních časů průjezdů kol):
pátek 16:00 - 19:43: 85.2 km, čas jízdy 3:25:00, průměrka 24.9 km/h
sobota 04:57 - 12:14: 113.6 km, čas jízdy 5:00:00, průměrka 22.7 km/h
celkem: 198.8 km, čas jízdy 8:25:00, průměrka 23.6 km/h

Příprava kola k transportu autem.	Prší, prší a prší...
Hlavní stan - registrace.	Zapisování průjezdů kol.
Se Ctiradem na večeři v restauraci.	Dopolední polévka.
Moje kolo po ukončení maratonu.	VELOMOBIEL.NL dvou účastníků z Holandska.
Tři vítězné ženy.	Tři vítězní muži.
Šampáňo pro vítěze.	Ostatní účastníci přihlížející vyhlašování.
Žlutá letka.	Doma po závodě - "dotáčení" tachometru do 198.8 km.

K24 2009