K24 - neexistuje nedokáži, jen nechci (2008)

20.-21.6.2008, Újezd u Brna

Letošního cyklomaratonu K24 jsme se rozhodli zúčastnit ve stejné sestavě jako loni. Přihlášku na webu jsme vyplňovali hned druhý den po jejím zveřejnění, přesto jsme obdrželi vysoká startovní čísla 35, 37 a 38, což dokazuje obrovský zájem o tuto akci. Jako vždy bylo domluveno, že mě kluci přijedou vyzvednout v pátek ve 12 hodin a jako vždy k tomu Honza provokativně dodával: "Nebo později.". Já mu však zcela netradičně nespílal a nevyhrožoval, co že mu provedu pokud se opozdí, až z toho byl chudák celý nesvůj. Totiž, moc dobře si pamatuju, jak jsem ho na kolenou prosil o dochvilný příjezd loni na podzim, když nám dobrotivě zajišťoval odvoz na letiště do Vídně na náš neuvěřitelný 10denní výlet do Japonska do Tokia, a tehdy jsem mu vyloženě říkal: "Tohle není K24, kde přinejhorším prostě přijedeme pozdě... Letadlo nepočká!". Takže teď žádné nervování, prostě ve 12 přijeďte, nebo tak nějak. ;-)

V pátek jsem měl dovolenou, ráno naskládal věci do velké tašky a šel pucovat kolo. Hmm, když si vzpomenu, že jsem ho dříve leštil několikrát do roka, koukám, že to daleko víc zanedbávám. Ale před K24 to neopomenu, to bych si nedovolil, přijet s ušmudlaným rámem. V rámci příprav jsem hadříkem očistil všechna kolečka na přehazovačce i přesmykači a řetěz a důkladně ho namazal, aby mi při té dlouhé štrece na maratonu necvrlikal.

Kluci nepřijeli ve 12, ale za deset jedna se před naším objevilo Honzovo auto a z něj vystupoval Honza. Co? Vždyť nás měl všechny vézt Michal jeho autem (a Michala nikde nevidím) a Honza nemá na svém autě střešní nosič a ani vevnitř žádné kolo nevidím. Něco se stalo? Michal onemocněl a Honza to vzdává? Ne, Michal prý ještě něco vyřizuje v Prostějově a přijede za chvilku s oběma koly na střeše. Honza jede svým autem, protože po akci bude pokračovat někam dál, tak si takhle zoptimalizoval trasu. A opravdu, o čtvrt na dvě dorazil Michal, připevnili jsme moje kolo do nosiče a zaplnil jsem mu kufr svými věcmi. Trochu mě v zavazadlovém prostoru překvapila plastová vanička a kyblík - že by Michal plánoval během maratonu koupel ve vaně a kyblík že by měl jistit případnou žaludeční nevolnost? Kdepak - písek! Michal jel do Prostějova do stavebnin shánět písek, ale nesehnal.

A už jedeme. Vezu se s Honzou v jeho lehce klimatizovaném autě. Michal jede před námi, což skýtá velmi netradiční možnost pozorovat chování (a přítomnost) všech našich tří kol v nosiči na střeše. Také lze sledovat opovržlivé výrazy ve tváři jiných cyklistů, kteří si při pohledu na Michalovo auto s koly na střeše evidentně myslí něco o mastňácích co jedou na výlet. ;-) Celou cestu do Újezdu jsme jeli po silnicích nižších tříd, neboť Michal nemá dálniční známku, ale to vůbec nevadilo, stejně je to kousek. Dorazili jsme ve 14:30, sundali kola a nanosili si věci do Oratoře. Zabrali jsme tři místa a molitanová lehátka - to je od organizátorů skvělá vychytávka, na nich se bude krásně spát, už se těším jak si lehnu... ehm... pardon... Jsme tady přece kvůli maratonu, že ano! :-)

Jdeme se zaregistrovat, rozdat autogramy na "sámsizatomůžu" listinu a fasujeme startovní čísla. Letos se sponzor Elektro Spáčil pochlapil a vyrobil krásná nová čísla s úvazy v rozích - takže již žádné propichování cyklokapes, sláva. Pak hned vyměnit stravenku za energetický balíček a zajít si pro tričko. Trošku jsem podcenil velikost - mám zkušenost, že písmenka M,L,XL,XXL obvykle znamenají velikost velkou, ještě větší a pak několik stupňů obrovitosti, takže jsem si objednal M-ko. Zde však M opravdu znamenalo "malé", takže tohle tričko mi rozhodně plandat nebude. Leda že bych během následujících 24 hodin shodil aspoň 15 kilo, ha ha ha.

Michal veze kola, my jedeme za ním.	Obě naše vozidla, všechna tři kola ještě na střeše.
Letos mám číslo 37.	Honza se připravuje.

U oratoře jsem potkal některé známé, třeba také Juraje Teplana z Bratislavy, a pohovořili jsme o letošních záměrech a metách, kterých bychom rádi dosáhli (klídek, pohoda, nejdůležitější je přežít ;-)). Poté přišla na řadu předstartovní taktika. Základní problém je správně připravit žaludek, aby mi hned během prvního kola nezačal hladově kručet a nemusel jsem dělat brzo pauzu na jídlo. Takže jsem snědl tři rohlíky s paštikou, co jsem si nachystal předem doma, na to se pořádně napil Kofoly, dále nabil energii několika nechutně sladkými lžičkami Glukopuru (hroznový cukr) a sežral velký kus čokolády Studentská pečeť. A najednou koukám, že už je třičtvrtě na čtyři, rychle obléct dres, boty, zajít si na WC... a jejda, za pár minut jsou čtyři - já snad letos ten start prošvihnu, uááá. Doběhl jsem na start, vyslechl slavnostní projevy a už se to rozjelo.

Další ročník K24 byl odstartován. Jedeme zvolna Újezdem a na chodnících postávají lidé zvědaví prohlédnout si tu hromadu šílenců na kolech. Držím se v nějaké větší skupince, zvykám si na její tempo, ale něco je špatně. Aha, jsem já to blbec. Jak jsem spěchal na start, úplně jsem zapomněl, že jsem si pořádně neověřil nastavení sedla, které jsem během převozu musel zasunout, aby se nepotrhalo o řidítka Michalova kola. Takže teď zjišťuju, že mám sedlo o trošku níž než jsem zvyklý, což není nic příjemného. Když ale zastavím, tahle skupinka mi zmizí a už je nedojedu, takže zkusím počkat na lepší příležitost. Ale to není vše. Začíná mi být nějak divně. Cítím jak hicuju a je mi blbě od žaludku. Po 10 minutách už je mi hodně blbě a vzpomínám si na kyblík co jsem viděl v Michalově kufru. Přepadají mě myšlenky na ukončení závodu - to teda brzo! Nic, takhle to dál nejde. Zastavuju, spravuju si sedlo a pokračuju dál sám vlastním pomalejším tempem. Blbě je mi sice pořád, ale zatím teda jedu... V poslední třetině prvního okruhu mě dojela nějaká malá skupinka, tak jsem se za ně chytnul a snažil se vzpamatovat. Později, po příjezdu k železničnímu přejezdu, kde jsme dojeli snad kompletní peloton čekající u stažených závor, jsem velmi ocenil mé dřívější rozhodnutí nedržet zběsilé tempo s tou první skupinou. Pokud bych s nimi na pokraji nevolnosti dosprintoval k závorám, a tam následně čekal 10 minut, možná by mě to psychicky odrovnalo.

Po prvním okruhu jsem tradičně doplnil vodu a raději co nejdříve pokračoval do druhého, ještě než si to rozmyslím a zabalím. Můj stav se postupně pomalu zlepšoval, aspoň že tak. Při krátké pauze po druhém okruhu jsem si na tácech všimnul rohlíků s paštikou, což mi udělalo vekou radost, že organizátoři vyslechli mou prosbu v knize (přání a stížností ;-)) na webu ohledně rozšíření nabídky chlebů s paštikou také o rohlíky. Sice jsem se bál, co v tomto mém polofunkčním stavu udělá cokoliv vhozeného do žaludku, ale jeden rohlík jsem tedy ochutnal.

Následoval třetí okruh, a pak čtvrtý okruh, který mi před Rajhradicemi zpestřila místní mládež. Jel jsem sám, už v tradičním maratoňáckém transu, a pár hochů tam postávalo kousek od silnice. Když jsem je míjel, z ničeho nic se prudce otevřelo víko popelnice stojící na krajnici a z ní vyskočil hoch a zařval: "Hudry hudry hudry!!!". Teprve asi dvě sekundy poté došel signál leknutí do mozku a já se zpožděním vyhrknul "Ty vole to sem se lek!". Chvilenku jsem pak v duchu těm klukům nadával, že mě taky mohla klepnout pepka, ale pak mi došlo, že jsem se aspoň zase pořádně "probudil" a jsem ostražitější. Jen doufám, že tenhle vtípek neprovedli nějaké skupince - to bych se bál, že by mohli způsobit hromadný karambol, hrůza.

Začíná se stmívat, takže po čtvrtém okruhu si jdu do oratoře vyměnit do brýlí čiré sklo, namontovat blikačku a světlo a obléci se, bude chladno. Jel jsem v nějaké malé skupince jako poslední, abych mou blikačkou jistil naši viditelnost, protože závodnice jedoucí přede mnou měla blikačku blbě viditelnou přes košík na zadním nosiči. Měl jsem radost jak jsem užitečný, ale jen do chvíle, kdy nás předjížděl jiný cyklista a směrem ke mně prohlásil: "A ty tu blikačku zahoď, bliká ti hrozně slabě." Aha, zrada, asi zdechají baterky. Ale náhradní mám v oratoři a tady bych je stejně nevyměnil. Takže změna, přejíždím do čela (přední světlo mi svítí velmi dobře) a nechávám se ze zadu jistit ostatními. Nasadil jsem ale asi příliš ostré tempo, takže jsme se dva ze skupiny oddělili a dojeli sami celý okruh.

Vyměnil jsem baterky v blikačce a něco málo pojedl ze zásob. Poslední dnešní okruh jsem jel celý sám (již vzorně silně blikající :-)). Všude kolem je tma a v částech okruhu v blízkosti vodních toků je cítit intenzivní vlhkost a chlad. Krátce po půl jedné v noci dokončuju šestý okruh. V oratoři ulehám na spacák, že si jen krátce oddechnu a naberu sílu než se půjdu umýt. Okamžitě však usínám a probouzím se ve dvě - ideální to čas na sprchu. Očista zpoceného těla je příjemná a strávil bych touto činností klidně i delší čas, kdybych se tak moc netěšil do spacáku. Budík si nařizovat nebudu. Buď se nějak rozumně vzbudím sám, nebo zaspím, no a co. ;-)

Ale nezaspal. Vstávám v 5:40, snídám další dva rohlíky (tentokrát se salámem) ze zásob, energii doplňuju ještě dalším kusem čokolády. Před půl sedmou vyjíždím do v pořadí sedmého okruhu, po jehož zdolání jdu poprosit o polévku a dostávám jí vrchovatý talíř. Po jídle na chodbě potkávám Pavla Blažka, ptá se mě jak se mi jezdí. Říkám mu že nic moc, a vtipkuju, jestli náhodou nemá nějaký motor. On se zamyslel a s vážnou tváří prohlásil ať moment počkám a odběhl. Že by byl takový recesista a donesl mi pro obveselení ukázat skutečně nějaký pomocný motorek na kolo? Ne, přináší sáček a nabízí mi multivitamínové kokino - aha, jo tož to je ten motor?! Tak děkuju. :-)

V dalším okruhu jsem dojel nějakého závodníka a jeli jsme spolu sami dva, chvílemi se střídali na háku, ale pořád úplně mlčky. Už mi to bylo trapné a přemýšlel jsem, jak aspoň prohodit pár slov, když tu nás najednou v zatáčce předfrčel šílenou rychlostí nějaký debilní (pitomý, stupidní, idiotský) kretén na motorce a jak byl naklopený, mihnul se asi tak 30 centimetrů od našich řidítek. A bylo po mlčení - pět minut jsme nahlas nadávali. Opravdu nechápu totální hazardování takovýchhle motorkářů se zdravím a životy ostatních účastníků silničního provozu. Jestli se chtějí zabít, je to jejich věc, ale ať to laskavě udělají někde stranou a o samotě. :-(

Následoval devátý okruh. Začalo být dost horko, neboť sluníčko svítilo naplno. Ještě štěstí, že pak připluly i nějaké mraky a střídavě slunce zacloňovaly, jinak bychom se upekli. Počal jsem myslet na oběd, tedy těšit se na klobásku, a o to radostněji dojel do cíle tohoto kolečka. Z nabídky jsem si vybral paprikovou klobásu. Usedl jsem pod přístřešek a všiml si, jak je klobása teplem nafouklá - aha, tak to pozor, takovéhle klobásy rády vystříknou svůj mastný obsah na strávníka. Takže do ní kousnu pomaloučku a opatrně... prask... chrst... A už mám krásně papriko-oranžově ohozený dres na břiše, no super, čuňátko. Nechal jsem ji tedy chvilku vychladnout (vyzuřit), zašel si zatím pro Kofolu, a pak pokračoval v jídle již bez dalšího ochrstávání sebe sama. Těsně před koncem klobásy mi ale došly síly a musel jsem asi dvoucentimetrový zbytek nechat - snad tam někde měli hafana, který to ocenil. Po jídle následovala půlhodinová siesta. Před výjezdem do desátého kola jsem potkal Jurise, který dnes dorazil přímo z Říma. Popovídali jsme si krátce o K24 a tak celkově o lidech a o životě - byl jsem rád, že ho vidím, vždyť to jeho osobnímu dopisu s pozváním vděčím, že jsem před šesti lety poprvé přijel sem do Újezdu na cyklomaraton. 

Pak, co už s tím, zbývalo dojet poslední dva okruhy. V tom úplně posledním jsem musel v druhé části trasy na mostě přes dálnici zastavit a sníst půlku Horalky, protože na mě přišla nějaká malá hladová krize. Doufal jsem, že pak už dojedu úplně v klídku a v pohodě, to by mě ovšem nesměl chytnout rapl, že chci dojet do 15:00 (neptejte se mě proč - netuším), pročež jsem nasadil poněkud zběsilejší tempo.

Podařilo se. Ve 14:58 jsem dokončil poslední jedenáctý okruh, což činí celkových 312 km. Zbývající hodinu do konce závodu jsem již využil balením věcí a sprchováním, protože Michal potřeboval odjet co nejdříve. Ve frontě u sprchy jsem ještě poklábosil s Veronikou P. (snad jsem si její jméno odvodil podle výsledkové listiny správně ;-)) a opět si uvědomil, že bych o sobě měl možná přestat tvrdit, že jsem cyklista. Při hovoru s opravdovými cyklistkami, které říkají že letos zatím nemají ještě vůbec nic naježděno - jen 1500 km, a za sezónu zvládají 3 až 5 tisíc km, nezní mé rádobysportovní výkony příliš přesvědčivě. ;-)

A to je pro letošní K24 všechno. Na slavnostní vyhlášení jsme bohužel čekat nemohli, přijměte proto prosím všichni účastníci ode mě dodatečně touto cestou potlesk a uznání za vaše výkony a díky znovu za příjemnou přátelskou atmosféru, která již k cyklomaratonu K24 patří. Poděkování ještě větší vzkazuju organizátorům a všem jejich pomocníkům, a také kamarádům Honzovi a Michalovi za spoluúčast. :-)

Statistika (pocházející z mého tachometru):
pátek 16:00 - sobota 00:32 (než jsem šel spát): 170.28 km, čas jízdy 6:46:41, průměrka 25.1 km/h, max 40.4 km/h
sobota 06:23 - sobota 14:58: 141.94 km, čas jízdy 5:48:51, průměrka 24.4 km/h, max 41.0 km/h
celkem: 312.22 km, čas jízdy 12:35:32, průměrka 24.8 km/h, maximálka 41.0 km/h

Honza i Michal ujeli každý 7 okruhů, to je 198.8 km.

(Dodatek 23.12.2008: Letos to hodně dlouho vypadalo, že grafy vůbec nebudou, neboť údaje o průjezdech kol nebyly počítačově zpracovány. Nakonec se to ale podařilo díky pomoci mnoha obětavců, z nichž každý z fotografie výsledkové tabule přepsal část do počítače, aby to pak Pavel B. mohl dát všechno dohromady a poslat mi ke zpracování. Jako v minulých letech si tedy již i z letošního ročníku můžete prohlédnout grafy na této stránce. Pokud byste tam narazili na nějakou nesrovnalost, která by vás nesmírně trápila, můžete mi zkusit dát vědět a já to pak někdy třeba zkusím opravit. ;-))

Zbývá posledních pár minut do konce maratonu.
Tandem.	Tabule s evidencí průjezdů kol.