K24 - neexistuje nedokáži, jen nechci (2007)

22.-23.6.2007, Újezd u Brna

Rok se s rokem sešel a my se letos opět sejdeme na cyklomaratonu K24 v Újezdu u Brna. Tradiční sestavu (Honza a já) doplníme zbrusu novým zájemcem o sebetrýznění - Michalem, kterého zákeřně nalákal Honza. A ba co víc, Michal se též postará o naši přepravu autem do Újezdu, takže je vlastně hlavní postavou našeho týmu. Domluva je jednoduchá jako obvykle – v pátek mám být připraven cca ve 12:15 hodin a přátelé mě vyzvednou.

Moje přípravy proběhly celkem v poklidu. Na jaře jsem si za slunečných dní udělal spoustu tréninkových projížděk a najezdil přes 500 km, během nichž si moje lýtka odzkoušela první křeče a kolena si pozvolna vzpomněla, jak varovat bolestí při pokusech o drsnější zacházení. Poslední vyjížďku jsem absolvoval v úterý a naordinoval si 3 dny cyklistického půstu před dnem “Káá”.

Balit jsem začal až ve čtvrtek odpoledne. Do největší cestovní tašky jsem naházel vše co bych teoreticky mohl potřebovat - raděj víc než míň - auto to uveze ;-), dále doplnil zásobu hroznového cukru, zásobu tatranek a zásobu záložních baterií do svítilny a blikačky. V pátek ráno jsem vzorně vypigloval kolo (a během toho si v duchu notoval písničku “Formule z formely” a u pasáže “na můj závoďák teď kouká celá třída” se vždycky začal nahlas smát :-)), dohustil duše na tlak vyšší než obvykle a promazal řetěz, kolečka v přehazovačce a pedály, ve snaze minimalizovat všechny třecí odpory. To mi určitě pomůže hlavně psychologicky. ;-) Dále si přichystávám jídlo. Po loňském objevu, že nejlépe poživatelným útvarem během náročného sportovního výkonu je rohlík, si chystám jeden se salámem, druhý s jiným salámem, třetí mažu sýrem, čtvrtý šunkovou pomazánkou, pátý... šestý... blablabla... a na závěr jako bonus jeden meruňkovou marmeládou a jeden jahodovou. To by mi mělo stačit. Ok, jsem připraven a čekám na příjezd Honzy a Michala.

Že chlapi asi nedorazí přesně ve dvanáct patnáct, s tím jsem více méně počítal. Ale přiznám, že po třinácté hodině už jsem začal být lehce nervózní a o půl druhé už poměrně dost (uznávám zpoždění akademickou čtvrthodinku, ale akademická hodina a víc už je na mě moc). Ááá, už je tady máme. Honza mě zdraví a hned se diví, jakto že z toho jejich zpoždění nešílím. Já se na něj usmívám a říkám že to je v pohodě, což je z mé strany jasná milosrdná lež. (Přece ho nezabiju před maratonem, aby byl ušetřen těch muk. ;-)) Cesta probíhá bez potíží a z pozice zkušených účastníků K24 popisujeme nováčkovi Michalovi některá specifika této akce, aby věděl co ho asi tak čeká a nemine.

Do Újezdu u Brna jsme dorazili ve 14:40, nanosili si věci do oratoře a počali se připravovat. Honza se rozvalil na nafukovací matračku a v lehu ji pumpoval. Já mám přichystané dvě karimatky – to jsem též během let zjistil zajímavou věc, že dvě karimatky na sobě jsou lepší než jedna. ;-) Jdeme se zaregistrovat, podepsat kamikadze prohlášení a fasujeme startovní čísla a objednaná trička. Já jdu ihned přišpendlíkovávat moji ”8” na kolo. Laškoval jsem s představou pootočit ji o 90 stupňů a při průjezdech pak hlásit ”ležatá osmička” nebo ”nekonečno”, ale asi bych tím organizátory hodně mátnul, tak ji dávám normálně. Honza má šestku a prý že si ji dá vzhůru nohama jakože devítku, ale taky je měkkej a neudělal to. :-) Michal má startovní číslo 73 - no s tím teda žádnou taškařici neudělá ani kdyby chtěl. Honza s Michalem mají teď vůbec úplně jiné starosti než já, který se poctivě psychicky připravuje na závod – jdou se posilnit do hospody.

A už je to tady. Davy bláznů se seřazují na startu a v 16 hodin se ta hmota rozpohybuje. Je hezké, že se všichni chovají ohleduplně a jedou zpočátku velmi volně, aby nedošlo k nějaké kolizi. Ještě i kus za Újezdem, kdy se začínají utvářet jednotlivé skupinky, překvapeně zjišťuji že se jede jen asi 30 km/h a že se velmi lehce udržím v jedné z předních skupin. Ta však v průběhu prvního okruhu postupně tempo přitvrzuje přes 35 km/h a když i ve stoupání za Otmarovem tuto nelidskou rychlost udržují, nechávám je být a zvolňuju. Hlídám si pitný režim, takže musím po prvním kole zastavit na doplnění cykloflašky, ale pak okamžitě pokračuju (takže dokonce mám i čas odjezdu stejný jako příjezd :-)). Ve druhém kole se různě připojuju a odpojuju k jednotlivcům, ale nikdo nejede takovým tempem jak by mi vyhovovalo. V závěrečné části se za mě chytá Lucie Grombířová a společně dojíždíme ke staženým závorám, kde asi 10 minut čekáme na průjezd dvou vlaků a bavíme se o šíleném tempu, které někteří nasadili v prvním okruhu.

Při doplňování láhve vodou před třetím okruhem potkávám u startu Jurise a domlouváme se, že pojedeme spolu. Obloha tmavne a začíná poprchávat. Pak se spustil pořádný liják, v němž jsme dojeli do Rajhradic a schovali se v plechové autobusové zastávce. Mačká se nás tam asi osm, kolem mlátí déšť a fučí vichr. Nálada ale není nějak pochmurná – vlastně naopak, děláme si z této nepříjemné situace legraci. Juris se ptá mobilem kamarádů na předpověď počasí, a pak vtipkujeme, zda informace “2.5 mm srážek” znamená 2.5 mm za minutu, nebo 2.5 mm na každou osobu na Jižní Moravě. Obdivujeme předtuchu Katky Šlosarové, která jediná má na nohou apartní sandálky a nedrží se jí v botách voda jako nám ostatním. To mě inspirovalo k výtce organizátorům, že na letáku s propozicemi bylo mezi důležitým vybavením pro závod zmíněno jen osvětlení a přilba, ale zapomnělo se na gumáky! ;-) Některým závodníkům ale déšť evidentně vůbec nevadí a nejen že v něm jezdí dál, ale dokonce se usmívají a mávají. Asi po hodině se déšť zmírňuje a zastávku opouští první dva netrpělivci, chvíli po nich se odhodlává Katka, Martin a já. Za stálého mírného poprchávání dojíždím do oratoře.

Jsem promoklý a opravdu vážně přemýšlím, že se převleču do suchého civilu, zalezu do spacáku a pro dnešek to zabalím. Potkávám Honzu a Michala, kteří se chystají do restaurace a lákají i mě. Hmm, takže co? Do spacáku nebo do hospody? ”Céé” je správně – osušit se ručníkem, sníst pár rohlíků a zkusit pokračovat v maratónu. Ještě jsem si nasadil čirá skla do brýlí, abych vůbec něco viděl, a namontoval svítilnu a blikačku, aby vůbec někdo viděl mě. Na mokrém dresu jsem měl oblečenou šusťákovku a pevně doufal, že se jízdou dres postupně vysuší. Senzačním nápadem bylo naplnit si cykloflašku horkým čajem – sice se nejdřív zdálo, že se tím horkem rozteče, ale přežila to a popíjet při jízdě teplý čaj bylo daleko příjemnější než studenou vodu, které jsem měl dost i v dresu. A kdo ví, z čeho ten čaj byl udělaný, protože když jsem tento čtvrtý okruh dojel, vydal jsem se po krátké pauze společně s Jurisem, Pavlem Blažkem a dalšími do okruhu pátého, který jsem dokončil krátce po půlnoci. Pro dnešek stačilo.

Těšil jsem se jako malý Jarda na horkou sprchu, ale asi proto, že jsem si dnes užil vody až až, se blažený pocit z očisty zpoceného těla nedostavil. Celkový dojem z horké sprchy byl tedy jen vlažný. ;-) Když jsem zalézal do spacáku, Honza s Michalem už byli zpátky z hospody. Honza se smál, že prý mu bylo hned jasné, že když jsem říkal že si dám jen zkušebně jeden okruh, tak si určitě dám aspoň dva. Mně zase bylo jasné, že když Honza říkal že jde do hospody ”na jedno”, tak si taky určitě dá aspoň dvě. Je fajn, jak se navzájem dobře známe. :-)

Nařídil jsem si budík na 5:01 ... A máme tu ráno. Snídám rohlíky, popíjím Kofolu a dopuju se hroznovým cukrem. Vystartovat se mi daří už před půl šestou. Jedu sám a tempo udržuju svižné, i když netuším jaké přesně, neboť mi včera během lijáku namokla technika a přestal měřit tachometr. Do dalšího okruhu se vydávám společně s Vojtou Blaho a domlouváme se na střídání na háku. Vojta však nasadil tak zběsilé tempo (to poznám i když mi neukazuje tachometr), že až do Blučiny jen vlaju za ním a sbírám síly. Až na druhou třetinu okruhu jsem vedení na háku převzal a snažil se Vojtovi výpomoc oplatit. Po příjezdu do cíle Vojta ihned pokračoval do dalšího okruhu, já mám však naplánovanou velmi příjemnou pauzu na polívečku. Přisedám ke stolu u něhož sedí i PavelB a bavíme se o průběhu maratónu a o všem možném. Svěřuji se Pavlovi s mým nemilým zjištěním, že jsem se valnou většinu posledně ujetého okruhu těšil na polévku, a že nevím, co mě bude táhnout do cíle okruhu dalšího. Pavel mi napovídá, abych si po dalším kole dal klobásku. No jo, ale co potom, po dalším? “No pak skončíš.”, směje se Pavel.

Po pauze jsem se pokusil rozfungovat měření rychlosti. Různě jsem opatrně kvedlal s dráty i se snímačem na přední vidlici abych z nich oklepal zbytky vlhkosti, a po krátkém přemlouvání (po dobrém – bez kladiva) se dobrá věc podařila a tachometr na displeji černě rozsvítil krásný velký údaj rychlosti: 0 km/h. Tak sláva, už zas budu vědět, jak rychle frčím, ha ha ha. Radost se mi však snaží zkazit Juraj Teplan, který mě straší informací o nepříjemném větru jenž prý fouká převážně proti. Snažím se mu oponovat, že to přeci musí být přinejhorším půl na půl, ale on na výhružce trvá “No veď uvidíš.”. A opravdu, hned po výjezdu z Újezdu se proti mně ten svěží větřík opřel, ale díky Jurajovi jsem to vnímal jako výzvu – no však uvidíme, větře (Juraji), kdo z koho. ;-) Opřel jsem se lokty o řidítka a zjistil, že takto v zálehu je to celkem v pohodě. Vítr totiž nebyl tak silný a hlavně nebyl nárazový jako loni – to mi fakt vadilo. Jel jsem sám, v klídku dojížděl a předjížděl ostatní cyklisty a provokativně je s úsměvem zdravil, abych jim zlepšil náladu, případně to kus za nimi rozmakal a předfrčel je šílenou rychlostí, aby byla sranda. :-) Občas jsem to samozřejmě přehnal a pěkný kus další jízdy lapal po dechu. A to ještě musím upřesnit, že tyhle blázniviny jsem podnikal hlavně v části okruhu od Rajhradic, kde jsem zpozoroval vlajky vlající nádherně ve směru další jízdy. Odtamtud to jelo fakt parádně! Při doplňování vody mi všudepřítomný PavelB dnes již poněkolikáté nabízel tabletu hroznového cukru. Ptám se ho, jestli mi nehrozí předávkování. ”Ne, maximálně to vyčůráš.”, říká on na to a já si teda beru další a se smíchem odpovídám: ”No když nic horšího...”. ;-)

V polovině devátého okruhu mě přepadla hladová krize. Snažil jsem se ji zaplašit müsli tyčinkou, pocházející z energetického balíčku, ale nepomohlo to. Pak jsem ji začal ukecávat přislíbením klobásky, kterou si dám po dojetí tohoto okruhu, avšak v zápětí mi v hlavě začali rozzlobení skřítkové sborově skandovat: ”My chceme klobásku HNED!” a křičeli na mě celý zbytek okruhu. Dočkali se – dokonce víc než měli slíbeno, protože holky v kuchyňce dávaly na výběr ze třech druhů, z nichž jsem si vybral ten třetí co ho byly dva kusy. Po jídle si chvíli povídám s Pavlou Kopkanovou, pak si jdu dát do oratoře polední klid, protože si dobře pamatuju, jak jsem loni vyjel hned po jídle a nebylo to dobré. Ulehám na karimatku a prosím hned vedle posedávající skupinku, aby mi ohlídali naplánovaný konec poledního klidu ve 12:00, což bude ... ehm... za 2 minuty?! To říkám ale jen pro jistotu, kdybych náhodou usnul, protože spánek v plánu nemám. A okamžitě usínám. Naštěstí to vzali vážně a slečna ze Slovenska mě opravdu ve 12:02 začala budit – moc díky - kdo ví, dokdy bych jinak spal. Zkoušel jsem ještě v leže provokativní otázku: ”Tak co, už jste se domluvili, kdo místo mě budete jezdit?”, ale oni se jen smáli, tak jsem holt musel vstát a jít jezdit. Uklidňovalo mě, že sci-fi teorii 12 okruhů jsem již zodpovědně zavrhnul, a tedy mě čekají už jen poslední dvě kolečka “na pohodu”.

Jezdím téměř pořád v zálehu a střídám vlastně jen dva nejtěžší převody, tedy kromě obtížnějších míst, jako je nájezd nad dálnici a drsný stoupák před Blučinou nebo mně nepříliš sympatické stoupání za Otmarovem. Naopak třeba na pasáž od Rajhradic se vyloženě těším, tam to za podpory větru jede parádně. Když jsem dojel do startocíle, ověřoval si Pavel můj celkový počet kol – na tabuli jsem měl totiž včera v noci zapsán odjezd ještě v 0:09, ale to byl omyl, protože já už po půlnoci dál nejezdil. “Takže máš dohromady 10 okruhů a konec, jo?!”, prohlásil Pavel a už už chtěl můj řádek s průjezdy kol na tabuli zašpuntovat tlustým červeným křížkem. ”Nééé!”, protestoval jsem důrazně, až mě to samého překvapilo. “Jen si dám krátkou pauzu a ještě pojedu.”, slyšel jsem se říkat. ;-) Jo, ale s tou pauzou, to nebyl vůbec hloupý nápad. Jsem totiž už fakt hodně utahaný a blaženě upadám na karimatku. Přitom mě hřeje představa, že až potom nějakým zázračným způsobem vstanu a ujedu to poslední kolečko, budu moci takto blaženě upadnout znovu. Ihned jsem usnul, aniž bych stačil někoho pověřit buzením. Naštěstí hodiny na věži odbíjejí spolehlivě, a tak krátce po druhé hodině jdu na start posledního kola. Některá z holek zapisovatelek mě zahlídla a nahlas ostatním říká: “Á, vypadá to, že se osmička připravuje ke startu.”. To zaslechl PavelB a radostně vykřikl: “Osmička, hurá!”. Tím mě vážně rozesmál, takže jsem na jeho počest místo: “Osmička, odjezd.”, zahlásil: “Osmička, hurá!”, což nás pobavilo všechny.

Poslední okruh je vždycky za odměnu. Můžu sebrat všechny zbytky posledních sil a promrhat je. Šlapu co to dá, makám naplno i do kopců a značnou rychlostí míjím ostatní (tedy ty “normálnější” ostatní ;-)). Dokonce jsem, mám dojem, značnou část posledního okruhu táhnul v háku za sebou nějakého přeborníka z “horní desítky”, co jsem ho předjel a on se chytnul za mě, tak jsem měl radost, že nejen že se vyblbnu, ale že navíc i někomu pomůžu k vrcholnému výkonu. Při dojezdu hlásím: “Osmička, hurá, konec!” a jdu upadnout do mdlob do oratoře. Slovy hrdinů mých oblíbených sci-fi seriálů bych popsal svůj stav asi takto: “Systém podpory života na 20 procentech a to včetně převedené energie ze štítů. Nadsvětelné motory zcela mimo provoz, inerciální tlumiče vážně poškozeny, modrý krystal vynechává, a došel nám Nakadah.” :-)

Probral jsem se v 16:30 a vůbec se mi nelíbila představa, že bych měl vstát a začít balit tu hromadu věcí, co mám rozkramařenou kolem sebe. Bylo mi dost divně od žaludku, bolelo mě za krkem, sval pod levým kolenem a šlacha na pravém kotníku. Jinak ale jsem naživu, takže pomaloučku vstávám a balím. Také Honza a Michal kompletují své věci do tašek a odnášejí do auta.

V pět hodin následovalo slavnostní vyhlášení výsledků a zajímavých informací o účastnících a jejich výkonech. Velmi nás překvapilo, že navzdory včerejšímu lijáku a dnešním povětrnostním podmínkám byl překonán rekord akce – Daniel Polman ujel naprosto neuvěřitelných 724.8 km. Mezi ženami dosáhla nejlepšího výkonu Antonie Mikulková, 482.8 km. Dalším netradičním a zajisté obdivuhodným skutkem byl rekord ČR v jízdě na koloběžce, který na okruhu K24 překonal Jaroslav Novák (ujel 340.8 km), ovšem vzhledem k trestuhodné nepřítomnosti žádného oficiálního osvědčitele nebude toto zapsáno do Guinessovy knihy rekordů. Však také organizátoři vyjádřili přání, aby Jarda přijel příští rok svůj rekord překonat oficiálně, na což on hlasitě odvětil: “Já už nechci koloběžku nikdy vidět.” :-) V rámci závěrečného vyhlášení je důležité též velmi poděkovat všem organizátorům a jejich pomocníkům za skvělou organizaci a všem účastníkům za příjemně přátelskou atmosféru.

A co naše výsledky? Jak jsem již naznačil, zvládnul jsem letos jen 11 okruhů, což je 312.4 km. Vzhledem k okolnostem to však nepovažuju za neúspěch. Zrovna tak Michal může být se svými premiérovými 255.6 km spokojen. Honza však na letošní K24 narazil hned od začátku na vážný problém s bolestí v kolenou. V pátek proto ujel jen dvě kolečka a v sobotu už jen jedno. Doufám však, že to byly jen nějaké momentální potíže, a že bude zase v pořádku a moci dál jezdit.

Statistika (odpočítáno odhadnuté zdržení ve třetím okruhu při úkrytu před lijákem, aneb známé rčení: “Nevěřím žádné statistice, kterou si sám nezfalšuji.” ;-)):
pátek 16:00 - sobota 00:09 (než jsem šel spát): 142 km, čas jízdy 5:30, průměrka 25.8 km/h, max 48.1 km/h
sobota 05:28 - sobota 15:23: 170.4 km, čas jízdy 6:39, průměrka 25.6 km/h, max 41.7 km/h
celkem: 312.4 km, čas jízdy 12:09, průměrka 25.71 km/h, maximálka 48.1 km/h

(Jako každý rok jsem též zpracoval soubor s údaji průjezdů jednotlivých okruhů, takže si můžete prohlédnout grafy na této stránce.)

Honza, ležící, spící.	Vyhlašování výsledků.
Tři nejlepší ženy v záři reflektorů.	Tři nejlepší muži.

Dodatek: Protože můj tachometr nepodporuje ruční nastavení celkové kilometráže, stál jsem před úkolem, jak “dotočit” chybějící vzdálenost co jsem ujel v době kdy můj tachometr vlivem lijáku přestal započítávat – konkrétně se jednalo o 123.8 nezapočítaných kilometrů. To se mi nakonec podařilo vyřešit sestrojením elektronického obvodu, který za mě chybějící kilometry “dojel” rychlostí 84 km/h. :-)
 

Astabilní klopný obvod s optočlenem.