Cyklostránky

Příprava na letošní K24 neprobíhala podle plánu. Sotva jsem se stačil párkrát projet a zapsat si do notýsku prvních 200 jarních kilometrů, počasí se zbláznilo a místo jara nastal asi na měsíc podzim, a to hodně ošklivý – chladno a déšť, to není nic pro mě. A aby toho nebylo málo, nastaly u mě ještě nějaké zdravotní komplikace, které jsem léčil tři týdny. O víkendu týden před termínem K24 konečně poprvé vysvitlo sluníčko, tak jsem se hned jel projet, abych dohonil zameškaný trénink. Vyzkoušel jsem si první jarní křeč v lýtku a při dalších dvou krátkých projížďkách v pondělí a v úterý mě začala pobolívat šlacha u kotníku na pravé noze. To jsem vyhodnotil jako dostatečnou přípravu a poslední tři dny před K24 už raděj na kolo nesedal v obavě, že by mě začalo bolet ještě něco dalšího. Taky jsem dumal, že bych mohl napsat knihu “1001 důvodů, proč můžu odpadnout na K24”, ale koho by to zajímalo?! ;-)

Počal jsem připravovat kolo, tedy přesněji – upnul jsem se na vyřešení otázky nočního osvětlení kola. Moje halogenová svítilna vždy v minulých ročnících vyžrala baterie velmi rychle, tak jsem pokukoval po nějaké diodové svítilně. Koupit si ji v obchodě by však bylo pro mě, domácího kutila, zbabělé, a tak jsem prošmejdil katalogy obchodů s elektronickými součástkami a zakoupil 3 různé vysokosvítivé bílé LED diody. Praktickými pokusy jsem z nich pak doma vybral tu nejvhodnější (co se mi zdála že svítí nejlíp) a vyrobil pro ni redukci, aby šla upevnit do svítilny místo halogenové žárovky. No, nebylo by fér nepřiznat, že mi s tou výrobou redukce trošičku pomohl můj táta. Šel jsem se ho zeptat, jestli si můžu v dílně na soustruhu vysoustružit ”takovej čudlík” a on se hned vyptával, jak to má vypadat (pracoval přes 30 let jako soustružník), a když jsem mu ukázal připravený výkres (kdysi jsem studoval Střední průmyslovou školu strojnickou – obor strojírenská konstrukce), vzal to za svoji prestižní záležitost a už mě k tomu nepustil a vyrobil to sám. Finální výrobek tedy vypadal úžasně profesionálně, akorát jsem zjistil, že v návrhu jsem měl nějaké drobné chybky, takže jsem to musel zhyzdit několika dodatečnými úpravami pilníkem a vrtákem. Tím pádem to již sice tak pěkně nevypadalo, ale šlo to už zasunout do svítilny. A to hlavní – spotřebovávalo to cca 20x méně proudu než původní halogenka.

V pátek jsem měl dovolenou a od rána balil věci. S Honzou jsme byli domluvení, že pro mě přijede ve 12:30. Přijel cca ve 13:20 a strašně se omlouval. Když zjistil, že letos kvůli jeho tradičnímu pozdnímu příjezdu netradičně nehysterčím, prozradil mi, že se zdržel víc než plánoval, protože se vracel pro helmu co zapomněl doma. Je mi to jasné – určitě si na tu helmu vzpomněl, když si mě představil jak ho kvůli tomu pozdnímu příjezdu mlátím po hlavě – to je pak logické, že se raděj vrátil pro helmu i za cenu ještě většího zdržení . ;-)

Připevnili jsme moje kolo do střešního nosiče, a protože se řídítka našich dvou kol opírala o sebe a hrozilo, že se při převozu vzájemně otlučou, Honza je omotal žlutým hadříkem a ovázal zlatou stužku od bonboniéry, no krása. :-)

Ok, můžeme vyjet. Pokud se ptáte kdy vyzvedneme Boba, tak Bob se bohužel letos K24 nezúčastní – sice se již dávno přihlásil a zaplatil startovné, ale pak z pracovních důvodů musel svou účast stornovat. Cesta probíhala v pohodě, dokonce ani v Holubicích jsme zbaběle letos nebloudili. Přibližně ve 14:40 jsme dorazili do Újezdu u Brna, nanosili si věci do oratoře a začali si chystat ležení. Ono se to možná zdá divné, že se jakožto účastníci 24 hodinového maratónu staráme nejdřív o přípravu noclehu, ale pravdou je, že předpokládat ježdění nonstop by bylo více než bláhové. Honza má velkou tlustou matraci z dvojpostele. Když jsem se ho ptal, jestli není zbytečně moc velká pro jednoho, odvětil, že není, a na mou připomínku, že bych se tam krásně vlezl, ihned ochotně předvedl, jak na ní bude ležet šikmo z rohu do rohu. Zkusil jsem ho ještě připravit na možnost, že kdybych si pak v noci šel lehnout a on tam zrovna nebyl, a já bych omylem ulehl na jeho matraci, tak aby se nebál klidně ulehnout na moji karimatku, že se nebudu zlobit. On se na to ale jen potutelně usmíval (určitě by mě ze své matrace s velkou chutí vyklopil ;-)).

Jdeme se zaregistrovat, podepsat úpis (či co to bylo), fasujeme čísla, špendlíky, mapky, stravenky a trička. Během připevňování čísla na kolo mi poslední ze čtyř zavíracích špendlíků někam zmizel. Nemohl jsem ho nikde najít, což mě hodně znervózňovalo, páč bych ho pak nerad našel zapíchnutý do pláště kola. Ufff, našel jsem ho – a ležel fakt kousek za zadním kolem, rošťák!

Honza agituje jít na pivo, ale když vidí můj nezájem, odchází si koupit do obchodu 2 láhve Kofoly. Je zhruba půl čtvrté a zjišťuju, že mám hlad. Vybaluju tedy jeden rohlík se salámem, co jsem si už doma nachystal jakože na večer. Po jeho snězení vybaluju druhý rohlík s paštikou, co jsem si nachystal na večer. A pak ještě třetí se sýrem, ale toho jsem snědl jen půlku. No výborně, takže připravenou večeři jsem si právě sežral – aspoň mě to pak nebude zdržovat. ;-)

Převlékáme se do dresů, hlavy zabezpečujeme přilbami a chystáme se pomalu přesunout na start. Před oratoří se ke mně ještě hlásí nějaký člověk – dovídám se, že je to Zdeněk Zemánek, který četl na mém webu má povídání o K24 a rozhodl se to taky zkusit, dokonce i s partnerkou (Ajajaj – zas další dva lidé co mě budou v následujících 24 hodinách proklínat ;-))

Pavel Blažek má před startem tradiční proslov, pak ještě promlouvá někdo další (omlouvám se za nezapamatování jeho jména), kvůli čemuž se start o pár minut opožďuje. Je krátce po čtvrté hodině – 3,2,1, START!

V prvním kole hledám vhodnou skupinku s vhodným tempem, která nejede ani moc rychle ani moc pomalu. Podařilo se mi takovou najít, ovšem po dojezdu do cíle prvního kola musím zastavit pro dočerpání vody, takže mi skupinka ujíždí. Zapisovatelkám omylem hlásím “č.43”, pak mi to ale došlo a hned jsem to opravil na “č.34”. Jo, přesně toho jsem se bál, když jsem to číslo po přihlášení vyfasoval, že se mi to bude plést. Škoda, že jsem raděj nedostal číslo 33 – to se nedá přehodit a navíc by to odpovídalo mému věku, takže bych si to lehko zapamatoval. Počkat... je mi vlastně 33? ... moment... musím si to spočítat (furt se to mění)... Ano, ano, je tomu tak.

Čas jízdy mého prvního kola je 0:59 – to je rozumné tempo. Stačí ho udržet a stihnu 24 koleček, ha ha ha ha ha, to sem se pobavil. :-) Do druhého kola vyrážím sám, ale přepadá mě prudký nepříjemný pocit hladu, tak za jízdy lovím z cyklokapsy Tatranku a pojídám ji. Pak zpomaluju a čekám až mě předjede někdo s přijatelným tempem, což je dvojice Pavel&Pavel (přesněji Pavel V. & Pavel V., nebo úplně nejpřesněji č.45 a č.20). Cca 5 minut se za nimi zkouším držet, a protože se jim nepodařilo mě setřást, což je dobré znamení, domlouvám se jestli můžu jezdit s nima, že se budeme střídat na háku. Oni souhlasí. Před cílem se dovídám, že chtějí taky dělat krátké pauzy po každém kole, výborně!

Takže v této skupince se dvěma Pavlama jezdím pořád dál a dál. Později si uvědomuju, že to tempo je o trošičku ďábelštější, než bych chtěl, a že pokud to tak půjde (pojede) dál, zlikviduju se daleko dřív než jsem měl v plánu. Opatrně remcám... a sláva, druhý Pavel se okamžitě přidává a tímto zakládáme OSPMZ (Odborové Sdružení Pro Mírné Zpomalení) a pravidelně prvního Pavla napomínáme za překračování rozumné rychlosti. ;-)

Po 4.kolečku se začíná stmívat, takže měním skla na cyklistických brýlích za čistě průhledná a nastrojuju na kolo světlo a blikačku. V 6.kolečku už je úplná tma. S radostí zjišťuju, že upravená svítilna s LEDdiodou funguje bezvadně a že má zhruba stejný světelný výkon jako LEDkové svítilny ostatních, ba i lepší kvůli většímu rozptylu do šířky, takže 100% spokojenost (musím si to přeci pochválit, když jsem si s tím dal tolik práce, že ;-)). 7.okruh už jedeme sami dva jen s prvním Pavlem, stále však poměrně dost svižným tempem. Ke konci začínám pociťovat jak na mě jde spaní, takže to prozatím balím. Pavel plánuje, že ještě bude jezdit dál – dobře mu tak! ;-)

Jdu se osprchnout a ulehám cca ve 3:15. Budík nařizuju na 5:20 – ale vždyť to je za 2 hodiny, uááá! Honza leží na své letadlové matraci a chrápe. Jsem sice hodně unavený, ale v tomhle chrapotu snad neusnu. Mlaskám na něj a on asi na 10 sekund přestal, pak ovšem začal nanovo. Znovu mlaskám, on zase přestal. Hrozil jsem se, že za 10 sekund zase začne, ale naštěstí se mi po páté sekundě podařilo usnout, a tak ani nevím, jestli opravdu přestal chrápat definitivně, nebo zda mě to už jen neprobudilo.

Budím se minutu před pípáním budíku - vstávání je intenzivně nepříjemný zážitek. Na snídani si jdu do kuchyňky poprosit o polévku, ke které přikusuju rohlík. To mě jakž-takž postavilo na nohy. Potkávám Pavla a dovídám se, že už včera (dneska v noci) do dalšího kola nejel, protože na něho též přišlo spaní. Tak jsme si teď ujeli zas jedno kolečko. Mimochodem, dosednutí zadnicí na sedlo na začátku každého kolečka je utrpením 4.stupně na tříbodové stupnici. ;-)

Pak potkávám Honzu a vyjíždíme všichni tři společně do dalšího okruhu, během něhož se Pavel odtrhává a jede napřed do servisu kvůli hrozivému cvakajícímu zvuku, co se už od včerejška ozývá odněkud z jeho kola. Včera jsme nejapně vtipkovali, že se nešetří, protože počítá s tím, že mu brzo upadne pedál a nebude muset jezdit až do konce. Nebo, že jede tak rychle, aby to stihl dřív než ten pedál upadne (což je variace na vtip s rychlým natíráním plotu než dojde barva ;-)).

Obloha se zamračila a začíná lehce pokrápět. Zvažujeme, kam se schováme, kdyby se spustil liják. Ideální plán, na němž jsem se s Honzou shodl, je kdyžtak zalézt někam do hospy, kde se bude dát najíst, a tak spojit příjemné s užitečným. Navíc bychom tímto zdržením mohli ospravedlnit náš chabý sportovní výkon. Ovšem pršet nakonec nezačalo – takže se budem muset vymluvit na něco jiného. ;-)

Desátý okruh jsem jel opět s Honzou. To už sice zas dost pařilo slunce, ale já jedu pořád v šusťákovce. Předjíždí nás dva závodníci - jedním z nich je Juraj Teplan, a tak se odtrhávám od Honzy a jedu kousek napřed s nimi. Chvilku se bavíme a Juraj se celkem pochopitelně podivuje, jak v takovém vedru můžu jet v bundě. Vysvětluju mu, že mám nějaký rozhašený organismus, protože i v té bundě je mi zima. Pak ho nechávám jet a zastavuju na autobusové zastávce v Opatovicích. Tam zjišťuju, že je opravdu vedro. Hmm, tak já teda tu bundu už sundám. Snědl jsem Tatranku, počkal na Honzu a jeli jsme dál zase spolu.

Je po půl dvanácté, mám za sebou 10 okruhů. Jsem dost unavený a hladový, tak se jdu pořádně najíst. Slečny v kuchyňce prosím o jednu, a pak ještě o druhou klobásku – buď mě to zabije, nebo mi to pomůže, co už?! ;-) Po obědě, v záchvatu příjemného pocitu z naplněného žaludku, jdu hned po jídle jezdit, čehož v zápětí po vyjetí lituju. Pak se to ale naštěstí rapidně zlepšilo a jelo se mi fajn. Akorát se mi zase začalo chtít spát (zanedbal jsem polední klid), tak si po dojetí 11.okruhu jdu zdřímnout. Honza tam leží a odpočívá, jezdit už dneska nemíní. Na mou prosbu, jestli by mě mohl za 40 minut vzbudit, ochotně odpovídá že ne. ;-) Tak si opět nařizuju budík – tentokrát na 14:20.

Do posledního kolečka vyjíždím sám a velmi svižně. Jede se mi naprosto skvěle. U Měnína dojíždím Pavla, beru ho do háku a provážím celým okruhem – poprvé mám pocit, že teďka mi to jede pro změnu líp než jemu. ;-) Navíc se zase zatahuje obloha a hrozí deštěm, tak to chci rychle dojet. Po půl čtvrté je hotovo. 12 okruhů, 341 km, stačilo mi.

Převlékáme se do civilu, balíme. Stále to vypadá na déšť, takže organizátoři stěhují vše co je voděneodolné pod přístřešky. Vyhlášení bude asi uvnitř v oratoři? Ale kdepak! Sluníčko opět vylezlo, tak zase všechno přestěhovali ven. Závěrečné vyhlášení výsledků tedy proběhlo venku na dvoře před oratoří. Všichni účastníci obdrželi upomínkové diplomy, tři nejlepší ženy a muži byli oceněni medailemi. Žádný rekord prý letos překonán nebyl, ale myslím, že to nevadí a že je daleko důležitější, že to všichni přežili a že jsme mohli opět strávit příjemný čas v přátelské atmosféře nenormálních lidí, kteří jdou dobrovolně mučit svá těla i duše na tento cyklomaraton. :-)

Velmi milé slečny v kuchyňce. :-) (Zdravím a ještě jednou díky, že jste se nechaly přemluvit k zapózování pro tuhle fotku.)	Zápisy průjezdů kol na velkou tabuli v hlavním stanu.
Juris J. a Juraj T.	Pavel B. kontroluje počítačovou evidenci.
"24:00" - čas se naplnil. Letos hodiny neukazovaly reálný čas, ale relativní od 00:00 do 24:00 (což mě osobně dost mátlo ;-)).	Vyhlašování výsledků před oratoří.
Vyhlašování výsledků před oratoří.	Sláva vítězům, čest všem co přežili. :-)

Rozloučili jsme se a vydali se autem na zpáteční cestu. V autě též byla vyřčena obligátní věta: “Tímto považuji letošní cyklistickou sezónu za úspěšně zahájenou.” Ano, je tomu opravdu tak, že K24ka byla první společnou cyklistickou akcí v letošním roce. Asi po hodině jsme dorazili ke mně domů a Honza mi pomohl sundávat kolo. Při té příležitosti mi polámal umělohmotný upínací řemínek z nosiče na kolo, ale jsem tak unavený, že nemám sílu ho za to zbít, a navíc, přeci jen je to kamarád, takže mu to budu akorát vyčítat až do konce života. ;-)

K24 se opět vydařila - už teď se těšíme na další ročník, ve kterém jistě zvládneme ujet minimálně tolik co letos, možná ještě míň. ;-) Děkuju všem organizátorům a jejich pomocníkům, kteří zase zvládli všechno na jedničku! Zdravím též všechny účastníky. Díky a mějte se všichni moc hezky!

Úplně na závěr si sem poznamenám moji osobní statistiku z tachometru:
pátek 16:00 - sobota 02:22 (než jsem šel spát): 199.02 km, čas jízdy 7:39:21, průměrka 26.0 km/h, maximálka 42.1 km/h
sobota 06:26 - sobota 15:32: 142.05 km, čas jízdy 5:47:34, průměrka 24.52 km/h, maximálka 43.3 km/h
celkem: 341.07 km, čas jízdy 13:26:55, průměrka 25.36 km/h, maximálka 43.3 km/h

(Jako každý rok jsem též zpracoval soubor s údaji průjezdů jednotlivých okruhů, takže se můžete pokochat grafy na této stránce.)

K24 - Vůle je silnější než smrt (2006)