Cyklostránky

5. ročníku 24 hodinového cyklomaratonu K24 jsme se rozhodli zúčastnit ve stejné sestavě jako loni, tj. Honza, Bob a já. Přihlašovali jsme se všichni pomocí formuláře na webu ve stejném okamžiku, takže jsme vyfásli krásnou posloupnost startovních čísel 7, 8 a 9. Pak přišlo období tréninku. Protože se však z různých důvodů nekonal žádný větší společný výlet (typu Macocha, Praděd, Hostýn), jezdil jsem sám jen krátké vyjížďky kolem 35 km po okolí Prostějova, průměrnými rychlostmi cca 26 km/h. Připadalo mi, že jsem celkem ve formě a že bych se snad mohl letos pokusit přidat na K24ce oproti loňsku opět jeden okruh navíc, což by bylo 397.6 km. No jo, jak ale do těch 24 hodin naskládat 14 koleček?! Fakt nevím.

Dva dny před dnem "K" jsme začali s náčelníkem Honzou vyjednávat o termínu výjezdu, neboť nás měl na akci dopravit opět on jeho autím + kola na střeše. Opakovala se situace z předchozích let, kdy já a Bob jsme žadonili o co nejdřívější odjezd z Prostějova, abychom tam byli zbytečně brzo, zatímco Honzovi by se zřejmě nejvíc líbil Fantomasácký příjezd 5 minut před akcí, sundat kola z auta, v běhu ke startovní čáře odhazovat civilní oblečení a navlékat dres, a start. To mohu ilustrovat volným převyprávěním útržku diskuse na toto téma: Honza: "Navrhuji odjezd ve 13:00." Já: "Navrhuji i jménem Boba odjezd ve 12:00." Honza: "Ve 12 je strašně brzo." Já: "Ok. Tak kompromis - ve 12:30." Honza: "Ne, už těch 13 je kompromis, protože já bych chtěl vyjet ve dvě." Já: "No, to teda radost nemám. Ale jestli na tom holt trváš, tak těch 13 hodin jakožto úplně nejpozdější čas." Honza: "Prostě přibližně kolem jedné." Já: "(mlčky trpím)". ;-)

Ale jo, těch 13 hodin Honza dodržel přesně a opravdu jsme v pátek v tuto dobu vyjeli... k nejbližší samoobsluze, aby si Honza nakoupil nějaké jídlo a pití. Zdržení však bylo jen pár minutek a Honza nás navíc odměnil pěkným eskamotérským číslem s plastovými lahvemi s vodou, jenž mu vypadly z náruče. (Na fotografii jsou zachyceny 20 cm nad zemí, v reálu pokračovaly až na zem.)

Cesta probíhala v pohodě a všichni machrovali (čti: vtipkovali), jak mají perfektně natrénováno. Bezkonkurenčně největší borec je Bob, který již včera po krátkém pátrání našel kam loni uložil kolo a ujel si první letošní 2x 3 km (tj. 3 km, pak odpočinek a 3 km zpátky), dneska dopoledne další dva, tedy celkem neuvěřitelných 8 km. A teď jede na maraton. To chce potlesk. ;-)

Do Újezdu u Brna jsme díky mé navigaci dojeli nedlouho po druhé hodině. (Držel jsem autoatlas, koukal do něj a zarytě mlčel. Kdybych mluvil, bloudíme ještě teď.) Nanosili jsme si věci do Oratoře, sundali kola z auta a zvolna se připravovali ke startu. Náčelník průběžně pořád provokoval, že zajdem na jedno točený do hospy, jakože nabrat ionty a vitamíny, což jsem striktně odmítal a Bob to také odmítal (sice ne tak striktně, ale přece). Mě začala čím dál víc chytat předstartovní nervóza, ale už nebyl čas, abych si mohl na tři hodiny lehnout na karimatku, meditovat a zklidnit se. Vidíš Honzo, měli jsme přijet dřív. ;-)

Po registraci, kde každý účastník podpisem stvrzuje, že "Chtěl's to sám, tož dobře ti tak!", jsme obdržená čísla přišpendlili na naše stroje, a zbývající čas do startu strávili doplňováním pevného paliva do žaludku (rohlíky, paštiky atd.), případně hovorem s ostatními připravujícími se účastníky K24. Namátkou bych rád zmínil třeba Juraje Teplana z Bratislavy, který mi na dotaz kolik má zhruba letos natrénováno, odvětil skromně že zhruba 9000 km po cca sto a více kilometrových dávkách, průměrkami kolem 33 km/h. Mno, můžu ještě doufat, že jsem si jeho slovenská slova jen nesprávně přeložil do češtiny. ;-)

Krátce před čtvrtou hodinou Pavel Blažek svolal všechny bláz... účastníky do startovního prostoru, zopakoval nejdůležitější informace k závodu, a pak "3,2,1,... Jedeme!". Co všechno se přesně dělo potom, si pamatuju už jen mlhavě, ale jedním jsem si naprosto jist - muselo se přitom pořád šlapat.

Přemýšlím teď, proč mám vlastně takový problém si vybavit, které okruhy jsem jel sám a které s někým, s kým přesně a jak to šlo za sebou, a možná mám vysvětlení. Jezdí se totiž stále dokola po stejné trase. Jak bych mohl chtít po mé hlavě, aby si zapamatovala, že jsem v krátkém časovém období 24 hodin mnohokrát projížděl stejnými místy a střídavě s různými lidmi, případně sám. Mozek (aspoň ten můj) s takovou situací nepočítá a nedokáže k událostem přiřadit časovou posloupnost. Jako tahák proto musím použít evidenci průjezdů kol, která mi snad pomůže poskládat zážitky za sebe tak jak následovaly, a možná to ani moc nepoplést. ;-)

Při prvním okruhu jsem se tradičně držel asi někde v první třetině závodního pole a čekal, jestli se za mě někdo chytne a bude udržovat moje tempo, že bych pak jezdil s ním. Situace se však vyvinula jinak - zjistil jsem, že jedu úplně na konci první skupiny rychlobláznů a za mnou široko daleko nikdo na dohled. Co teď? Buď budu udržovat to zběsilé tempo první skupiny, nebo je nechám a pojedu sám. Zvolil jsem druhou možnost a nechal je poodjet, stejně bych se uštval. Zanedlouho jsem s radostí zpozoroval, že odpadlo pár dalších "rozumnějších" a utvořila se z nás taková druhá skupina, prostě Béčko. ;-) To se ale stále nějak přeskupovalo, někdo nestačil a odpadnul, někdo zas zezadu přijel a po chvilce si odfrčel pryč dopředu. Takto chaoticky jsem odjezdil první okruh za 58 minut. Zastavil jsem jen na dvě minutky abych doplnil vodu a hned zase vyrazil na trať.

Ve druhém kole jsem konečně objevil vhodného spojence - Vojtu Blaho. Měl stejné tempo jako já, tak jsem ho oslovil a navrhl jestli bychom mohli jezdit spolu a střídat se na háku. Souhlasil. Když jsme se později bavili, zprvu mi párkrát ještě "vyknul", ale pak už naštěstí ne, takže jsem mohl zase zapomenout, že už jsem o dost pátků (a možná dokonce o dost sobot ;-)) starší než on. Odjezdili jsme spolu tři okruhy skoro přesně stejným ideálním tempem - okruh vždy za 1 hodinu 3 minuty. A to včetně dvojího čekání u závor, kdy jednou dokonce šibovali s nákladníma vagónama tam a zpátky. Sjelo se nás tam několik čekajících cyklistů a někdo procedil naštvaně mezi zuby: "No to snad né!", a železničář v oranžové vestě to zaslechl a s úsměvem pravil: "Klid hoši, už to bude.", a odfrčel si na stupátku posledního vagónu. :-)

Ke konci čtvrtého okruhu jsem zavinil nemilý incident. Na jedné z křižovatek, kde se najíždí doprava na hlavní silnici, jsem jel těsně za Vojtou, koukal jsem doleva že ty auta jsou ještě daleko a že se tam oba v pohodě bezpečně vejdeme, ale Vojta situaci vyhodnotil jinak a (pro mě) nečekaně zastavil. "Ááááááá... Hrk! ... Vojto, promiň. Já su vůl." Naštěstí jsem do něj vrazil už jen ve velmi malé rychlosti, takže jsme to oba ustáli a nikomu se nic nestalo. Rozhodně to ale nebyl příjemný zážitek, za což se Vojtovi ještě jednou omlouvám.

Připravoval jsem se u startu na další okruh s Vojtou, ale on měl teď v plánu jet kolečko s nějakou dívkou, které to už před závodem slíbil. Potkal jsem Boba, tak jsem s ním dal řeč jestli teď pojede, ale on že ne, že čeká na Honzu a chystají se jít do restaurace na večeři. Představa takové časové ztráty se mi nelíbila, takže jsem s díky odmítl, ale zkonzultoval jsem aspoň s Bobem stav slunečního svitu a po jeho překvapivém sdělení, že se bude stmívat již kolem čtvrt na deset (já myslel že až kolem desáté), jsem si odběhl do oratoře vyměnit v cyklistických brýlích tmavá skla za čirá, což se později ukázalo jako velmi správná změna.

Takže pátý okruh jsem jel úplně sám. Když jsem jej dokončil, byla již totální tma. U startu jsem potkal skupinku mně známých tváří, mezi nimi Jurise, Pavla Blažka a další, kteří se všichni zrovna chystali vyrazit. Byl jsem moc rád, že jsem se k nim mohl přidat. Prvních pár kilometrů jsme jeli stíhací jízdu, abychom ještě dohnali Hanku (závodnice č.110) a Jeana Traxlera, kteří vyjeli chvilku dřív a nasadili opravdu svižné tempo. Celou cestu jsme si povídali a vtipkovali, bylo to pro mě nejpříjemnější kolečko z celé K24ky.

Další okruh jsem jel jen ve dvojce už jen s Jeanem (kterého sem tam někdo omylem osloví Robine, protože na K24ku jezdívali z Pardubic společně s Robinem Muchou). Jean měl vepředu bílou blikací diodovku, která byla sice dobře vidět, ale cestu by dostatečně neosvětlila, tak jsem jel celý okruh vepředu s mou klasickou halogenovou svítilnou. Jo, a v tomto kole jsme zažili dost drsnou věc. Blížili jsme se k nadjezdu přes dálnici a zprava z boční vedlejší silnice přijížděl kamion. Podotýkám, že jsme oba byli dobře viditelní díky svítilně i bílé blikačce. Přesto pirát v kamionu naši přítomnost na hlavní silnici naprosto ignoroval a vletěl úplně klidně ve velké rychlosti těsně před nás, až jsme museli brzdit abychom do něj z boku nenarazili. Byl jsem z toho dost v šoku a nechci ani domyslet, jestli by se zachoval stejně když bychom byli o dvacet metrů víc vepředu. Brrr.

Po sedmém okruhu, dokončeném v 01:03, jsem se rozhodl provést pro jistotu výměnu baterií, projevujících již známky mírné únavy. Ani já jsem však nebyl nejčilejší a rozmontovaná svítilna mi nešikovně vypadla z rukou na zem a rozpadla se na 7 kousků. Vytřeštěně koukám na halogenovou žárovku kutálející se po betoně: "Au, to sem to pěkně... vymňouk!" (ještě že nemluvím sprostě). Naštěstí všechny dílky tohoto nechtěného puzzle přežily a když jsem je složil, vyšla mi z toho opět svítilna, která k mé úžasné radosti opravdu svítila, navíc s novými baterkami nesrovnatelně více než předtím. Jean ale jet další okruh už nechtěl. Snažil jsem se ho zviklat a předvedl mu parádní světelný výkon mé znovuzrozené svítilny - posvítil jsem na něho až se mu radostně rozzářili oči ;-), ale nerozmyslel si to. Tak jsem holt ten osmý okruh od 01:31 do 02:41 jel sám. V Rajhradicích mě trošku vylekala burácivá salva ohňostroje, který tam někdo z ničeho nic odpálil do nočního ticha. Ale zářící efekt na černočerné obloze byl moc pěkný. :-)

Po dokončení kolečka se mi už chtělo spát, tak jsem to pro dnešek (respektive pro včerejšek) zabalil a šel do oratoře. Chtěl jsem se rychle osprchnout, ale stála tam fronta, tak jsem si prozatím na chvilku lehnul ... a probudil se po dvou hodinách. Bylo krátce před pátou, ve sprše už volno, tak jsem se opláchnul a znovu si lehnul, že ještě něco naspím. Bylo mi celkově nějak divně, cítil jsem jak hicuju, chtělo se mi spát ale nešlo to. Rozhodl jsem se v leže posnídat rohlík. Každé sousto jsem žvýkal asi 50x, než se mi ho podařilo polknout. Ani kus čokolády, který jsem přikusoval, nechutnal jak jsem od něj čekal. Mám pořád hlad, ale nic mi nechutná - to je blbé. Zkusil jsem pak ještě párkrát kousnout do jabka, do banánu, do müsli tyčinky a do rohožky u dveří, ale všechno chutnalo stejně nijak. Znechuceně jsem vstal, oblékl se, že když teda nefunguje nic jiného, půjdu zkusit jezdit.

U startu jsem potkal Jeana a zeptal se ho, jestli by chtěl se mnou teď zase jet. On nejdřív chvilku váhal, že prý už nechce jezdit tak rychle jako včera, ale ukecal jsem ho, že ho povozím v zákrytu za sebou. Asi dvě třetiny okruhu tomu tak opravdu bylo, ale postupně se začal zesilovat vítr a táhnutí háku bylo čím dál namáhavější, takže jsem zvolnil a se slovy "Už nemožu." pustil Jeana před sebe.

Desátý okruh byl pro další dění rozhodující. Vyjel jsem do něj sám a sotva jsem opustil Újezd, opřel se do mě silný nárazový vichr a zbrzdil mě na 20 km/h. Namáhavě jsem to rozšlapal na 25ku, ale další vlna mě zase srazila pod dvacet. Tak se to opakovalo několik kilometrů a já byl čím dál naštvanější. Mrzutě jsem pozoroval 17 km/h na tachometru, slábnuly mi nohy, a pak jsem začal nahlas nadávat: "Do háje!!! Tož toto né. Ten větr je hnusnej. To nemá cenu. Se tady dřu a na tachometru 17 km/h. Včera jsem tadyma frčíval 30-kou. Ne, tohle mě fakt neba. Já jsem přišel soupeřit sám se sebou, ne s větrem. Jestli to nepřestane, tak si slibuju, že ještě zkusím ujet tak jeden nebo maximálně dva okruhy a končím." A co plány na 400 km? Do těch mi chybí ještě 140 km. A 140 km v tomhle větru? Prostě ne.

Únavou se mi zase začalo chtít spát, a tak jsem si šel po desátém kolečku na moment lehnout do oratoře. Usnul jsem okamžitě a ten moment spánku trval třičtvrtě hodiny. Pak jsem potkal Honzu i Boba a domluvili jsme se, že si teď spolu zajedeme. Vítr nejen že neustal, ale ještě se stále více zesiloval, takže mi ležérní tempo zcela vyhovovalo. Myšlenku na 400 km jsem definitivně opustil a s ní zmizela i má mrzutost. Mám teď najednou spoustu času, můžu si zajet úplně v klídku poslední dvě kolečka a pohoda. A nejen to. Poseděli jsme i před oratoří a dali si polévku a párečky (loni jsem klobásku musel ze žaludečních důvodů vynechat). Pak jsme ještě zašli za roh do zahradní restaurace na točenou Kofolu, akorát někdo nejmenovaný si dal omylem pivo a pak omylem ještě jedno (a já ani Bob jsme to nebyli ;-)). Po návratu jsme zajeli další okruh, který jsem si sobě ustanovil závěrečným. Vedli jsme sice během něj humorné diskuse a z legrace se vzájemně hecovali: "Hele, dokaž, že seš chlap a dej si ještě jeden okruh." Na to však byla pádná odpověď: "Právě že su chlap! Takže mám silnou vůli a slíbil jsem si, že další okruh nepojedu. Jó, kdybych se od vás nechal přemluvit a další okruh jel, to bych pak byl slaboch." :-)))

V závěrečné části mého posledního okruhu jsem ještě vyplýtval zbytky sil zběsilým spurtem, při němž jsem si navýšil maximální rychlost na téměř 52 km/h. Zároveň jsem to bral jako pojistku, aby mě náhodou nenapadlo z mladické nerozvážnosti vystartovat do dalšího okruhu. Horší to bylo s Bobem. Prohlásil, že se konečně roztrénoval (připomínám že před K24 měl letos ujeto 8 km) a že teď se mu teprve začalo chtít jezdit (bylo půl třetí). Snažili jsme se mu domluvit, ale on přesto zbaběle odjel. ;-) Možná se mu škytalo, jak jsme se pak o něm s Honzou bavili a tipovali, od kterého místa začne litovat, že už toho nenechal. :-)

Honza oddychuje po posledním kolečku.	Honzovo kolo oddychuje též.
I můj Author Reflex SX se pěkně projel.	Lenka Procházková v kuchyňce vařila dobroty, ale přitom se i stihla zúčastnit maratonu.
Pavel Blažek zapisuje na tabuli něčí přijezd.	A tady jsou holky, co evidují průjezdy. Někdy mají fofr, když projíždí skupinka. ;-)
Digi-tik digi-tak... Těch 24 hodin ubíhá hrozně rychle.	Počítačová evidence v hlavním stanu.

Finíto, podtrženo, sečteno...
Ujeli jsme celkem Bob 9 koleček (256 km), Honza 11 koleček (312 km) a já 12 koleček (340 km). Závěrečné vyhlašování výsledků proběhlo jak se patří a po zásluze se tleskalo všem, ať už ujeli 28.4 km nebo 710 km. Mno, těm se 710 km se tleskalo možná trošičku víc - přeci jen to byl rekord akce. Když si nový rekordman Patrik Bartík přišel pro zlatou medaili, vyhlašovatel Pavel Blažek to trefně komentoval: "No vidíte. A dokonce ještě chodí!" :-) V kategorii žen byl ustaven též nový rekord - 511 km, které ujela Hana Ebertová.

Sbalili jsme si věci a naložili kola do střešních nosičů. Pak jsme ještě chvilku poseděli u oratoře a pomohli ostatním "zpracovat" zbytky párků. Po rozloučení s "duchovním otcem K24" - Jurisem a zamávání ostatním jsme opustili Újezd u Brna a vydali se na zpáteční cestu.

Závěrem...

Letošní K24 byla pro mě zase velmi příjemným zážitkem. Užil jsem si od všeho trochu. Jak honbu s časem a s kilometry, tak i spoustu příjemného povídání s ostatními závodníky, s organizátory a jejich pomocníky a pomocnicemi, a dokonce i flákací pojídání párečků a popíjení točené Kofoly v nedaleké restauraci. Atmosféra během celého závodu byla opět úžasně přátelská, radost strávit den mezi tak milými lidmi. Takže co mohu říci jiného, než "Bylo to super!" :-) A mé velké díky patří všem, kdo se jakýmkoliv způsobem podíleli na úspěchu této skvělé akce, cyklomaratonu K24 - Co neujedeš, to neukecáš!!!

Moje statistika:
pátek 16:00 - sobota 02:41 (než jsem šel spát): 227.18 km, čas jízdy 8:42:49, průměrka 26.0 km/h, maximálka 44.3 km/h
sobota 06:13 - sobota 14:30: 113.63 km, čas jízdy 5:15:47, průměrka 21.6 km/h, maximálka 51.9 km/h
celkem: 340.81 km, čas jízdy 13:58:36, průměrka 24.38 km/h, maximálka 51.9 km/h

P.S.: Až teprve při psaní tohoto zápisku jsem si uvědomil, že to byl letos náš první společný cyklovýlet. Takže mi dovolte dodat obligátní větu: "Tímto považuji sezónu 2005 za úspěšně zahájenou." :-)))

K24 - Co neujedeš, to neukecáš!!! (2005)