Cyklostránky

Co je to K24 vám vysvětlovat nemusím, vždyť letos se konal celkově již 4. ročník tohoto cyklomaratonu, přičemž podmnožina našeho týmu se ho účastnila potřetí. Tentokráte jsme se tedy odhodlali hned tři: Honza Walla, Bob (Robert Petružela) i já (Radek Štěrba).

Kvůli studenému propršenému jaru, kdy se nedalo vůbec slušně trénovat, jsem místo cvičení svalů spřádal strategii, jak ujet více, než je můj loňský osobní rekord, tj. 340km. Propočítával jsem průměrné rychlosti, délky odpočinkových pauz, spánek, čas na jídlo atd., ale nemohl jsem se s tím vším do těch 24 hodin vejít. Jak se blížil termín K24 a já měl naježděno jen něco přes 400km, a to navíc většinou stylem krátkých sprintů 30 až 50 km, začal jsem mít obavy, že můj organismus není na nějakou vytrvalostní formou zátěže vůbec připraven. Takže dost nereálných úvah, stanovme si rozumnou metu. Před dvěma lety jsem ujel 312 km, teď jsem zase o něco starší (zhruba o 2 roky?), takže když zvládnu zase těch 312, nebude to pro mě samotného ostuda. Kamarádi na tom byli podobně, respektive ještě hůře, takže Bob mluvil tak o 200 kilometrech a Honza si kvůli zdravotním obtížím raděj ani žádnou laťku nenastavoval.

Domluvili jsme se na dopravě do Újezda u Brna pomocí Honzového auta. Zde musím velmi poděkovat Honzovi, že si pořídil zahrádku na auto, a že mi v jednom Olomouckém obchoďáku po domluvě zakoupil i střešní nosič na kolo (druhé dva nosiče si cestou půjčil u rodičů). V pátek kolem třičtvrtě na dvanáct pro mě přijel už s naloděným Bobem, takže jsem měl velikou radost, že se moje obavy z příliš pozdního odjezdu nenaplnily. Byly ovšem záhy nahrazeny obavami z počasí, neboť na dálnici u Vyškova se na nás spustila tak šílená průtrž mračen, že stěrače ani na nejvyšší stupeň (stírat rychle TURBO) nestíhaly odmetávat vodu. No paráda, aspoň budeme mít na tu slávu pěkně umytá kola. ;-)

Po sjezdu z dálnice jsme se trošku pomotali po vesnici Holubice, kde jsme omylem zajeli na slepou cestu vedoucí k objektu, kde se zřejmě konala nějaká společenská akce, protože jak jsme se otáčeli, přiběhl k nám nějaký dobrotivý člověk, že můžeme klidně zajet ještě kousek dál a zaparkovat tam, což jsme s díky odmítli. Ale aspoň jsme se ho za odměnu zeptali, jak se odsud můžeme vymotat. Jinak už nebyl žádný problém a v pořádku jsme dojeli do cíle, respektive na startovní plac.

V Újezdě u Brna jsme se přivítali s hlavním organizátorem Pavlem Blažkem. Chtěli jsme sundávat kola venku, abychom si je neorvali pomocí zákeřného nenápadného nosníku nad bránou - což se loni někomu povedlo, ale Pavel nám prozradil, že už ten nosník odmontovali. Super. Takže jsme zaparkovali ve dvoře před oratoří. Byli jsme tu skoro první. Honza si sundal z řídítek svého kola maskovací větev s listím, kterou si tam nabral cestou (ačkoliv my jsme ho neustále upozorňovali, ať si na ty stromy dává pozor), a pak jsme sundali i všechna tři kola. Věci jsme si nanosili do oratoře a jali se zvolna připravovat na maraton.

Já a Honza jsme si oblékli každý svůj nový úchvatný dres a cyklokaťata a šli si chystat kola. Hlavním úkolem bylo připevnit startovní číslo, které jsme vyfasovali při registraci. Letos ale byly ty sichrhajcky nějaké tupé, takže jsem měl problém propíchnout kapsu, respektive jsem měl strach, že si tam prorvu obrovské džuzny, kterýma mi propadne ven hustilka, náhradní duše a balík nářadí (kladivo, hasák,atd. ;-)). Honzík si ještě promazal řetázek, prý kdo maže ten jede, tak aby mu to líp jelo.

Náš příjezd autem s kolama na střeše.	Honza - kdo maže ten jede! :-)
Můj závodní stroj číslo 2.	Bobova závodnička 21.

Jsme připraveni. Rozhlédli jsme se kolem sebe a pozorovali to hemžení, jak všichni dolaďují poslední detaily. Naprostá většina z nich působí drsným profi dojmem, až z toho na mě padla předstartovní tíseň: "Co já tady proboha mezi nima dělám?! A ještě si pořídím takový parádní cyklistický dres, jako bych byl nějaký závodník.". Pak mi ale došlo, že kdybych si místo dresu oblékl letošní K24kové tričko s nápisem "Všichni jsou blázni, jenom já jsem závodník", nebylo by to o nic lepší. Jasně, pojedu hrdě v dresu a budu se tvářit taky tak rádoby profesionálně jako ostatní, aspoň dokud nezdechnu. ;-)

Dav se začal přemisťovat do prostoru startu a hlavní organizátor Pavel promluvil pár vět k účastníkům. Odpočítalo se posledních 10 sekund, 3, 2, 1, START, a všichni blázni, ehm - pardon, závodníci, se dali do pohybu. Co se dělo potom je těžké popisovat. Osobně jsem byl minimálně první půlhodinu v nějakém zvláštním transu. Hlavou se mi honila spousta myšlenek, jako třeba že TEĎ PRÁVĚ už zase jedu tento šílený maraton, i když si moc dobře vybavuju, jak jsem si loni ke konci pořád opakoval, že už stačilo, a že už ho nikdy (slovy: nikdy!) nepojedu. A předloni jsem si to samozřejmě říkal taky. Budu si to říkat i letos? Kdy ten okamžik přijde? Šmarjá, nejedu nějak moc rychle? No jasně! Jenom na chvilku jsem se zamyslel a nehlídal si tempo, a už zase spurtuju, jako bych byl na odpolední projížďce a nečekalo mě minimálně 300 kilometrů. No jsem já normální? Vlastně nejsem, páč to bych tady vůbec nebyl! :-)

Strategii jsem měl naplánovanou jasně: Po každém okruhu si dám krátkou zastávku na doplnění vody a něco pojím. Jinak chci v pátek jezdit pořád dál, dokud budu mít sílu, nebo než začnu usínat. V sobotu pak už dojedu "jen" ten zbytek do 312. Nebo víc? No to se teprve uvidí.

A tak jsem jezdil, jezdil a jezdil. Možná, že si některé lidi a události nepamatuju úplně přesně - tedy největší problém, co se týče vyprávění, mi dělá dodatečná identifikace ostatních cyklistů a cyklistek. Během jízdy jsem je samozřejmě podle vzhledu rozlišit dokázal, ale doufal jsem, že si pak při závěrečném vyhlášení přiřadím k těm jednotlivým lidičkám jejich jména. Ale chyba lávky. Většina měla při závodě dresy, helmy a samozřejmě brýle, takže jim pořádně nebylo vidět do obličeje, někteří zase různě oblékali či vysvlékali bundy nebo měnili trička, a pak při vyhlašování výsledků byli všichni převlečení do úplně jiných oděvů. Takže mě mrzí, že jména některých spolutrpících šílenců neznám, nebo si je můžu plést se jmény jiných účastníků, kteří to nebyli. ;-)

První dva okruhy proběhly ve velmi svižném tempu. Navíc jsem dělal dobrovolného vodiče pro jednu neznámou slečnu (snad hádám dobře že to byla Petra Zbiňovcová? ;-)), která se za mě chytla asi někdy před půlkou prvního okruhu. Opustil jsem totiž skupinku nějakých bláznů co drželi až moc drsné tempo, s tím, že raději pojedu sám než bych se takhle zchvátil, a možná nějakých 10 minut jsem si pak i myslel že jedu sám, než jsem při odbočování na křižovatce objevil těsně za svým zadním blatníkem neznámou cyklistku v černém. Docela mě potěšilo, že mám společnost, a že nerozrážím vzduch zbytečně jen pro sebe, a táhnul jsem ji až do konce druhého okruhu.

Pak jsem jel několik kol ve skupince s Přemyslem Ustohnalem a dvěma dalšíma klukama, střídali jsme se na háku a frčeli chvílemi až zbytečně rychlým tempem. Do pátého okruhu jsem pak vyjel už jen ve dvojce s Přemyslem, a tam se mi stala taková nemilá příhoda. Během jízdy jsme si povídali, a já párkrát za sebou zaslechl jakoby mi do špic v zadním kole cvrnknul kamínek. Nevěnoval jsem tomu větší pozornost, a to byla chyba. Najednou se ozval rámus, a když jsem prudce zastavil, objevil jsem příčinu. Já blbec jsem si před pátým okruhem oblékal šusťákovku, co jsem měl připevněnou upínací gumou na zadním nosiči, a tu gumu jsem nechal omylem jen tak ležet na tom nosiči. Při jízdě si tam pak různě volně poskakovala a sesouvala se, až začala drnkat kovovým háčkem do špic, a pak se za jednu špici chytla. Druhý konec zůstal zaháknutý za nosič, takže se guma v mžiku omotala kolem zadního náboje, napnula a přervala (naštěstí). Když jsem ji z kola vymotával a nadával si do blbců, napadla mě sama pro sebe ironická poznámka, že jsem si málem bicykl vylepšil po vzoru autíček na natahovací pohon.

V deset večer se setmělo, takže jsem musel po pátém kolečku zajít na oratoř pro noční výbavu. Potkal jsem tam Honzu a Boba, kteří si ujeli čtyři okruhy a zvolna se chystali k ulehnutí. To já ale dneska ještě splněno nemám. Navíc jsem si speciálně kvůli plánu noční jízdy na K24 koupil letos nové cyklistické brýle s výměnnými skly, takže je přeci musím využít. Jde to ztuha, ale nakonec se mi daří vyměnit tmavá skla za čirá. Taky jsem si obléknul šusťáky, omotal šálu kolem krku, nasadil helmu a nastrojil si na kolo světlo a blikačku. Takto skvěle vybaven, a posilněn kusem řízku s chlebem, jsem se vydal na další dva okruhy - jel jsem je v úplné tmě a sám, ale jelo se mi až překvapivě dobře. Brýle s čirými skly se tímto skvěle osvědčily.

Po sedmém okruhu jsem už toho měl pro dnešek dost - nebo vlastně pro včerejšek, protože byla jedna pryč. Chtělo se mi spát, tak jsem do sebe nacpal zbytek řízku a šel se rychle osprchnout. Mno, rychle? Po dvou stovkách kilometrů je teplá sprcha úžasně příjemný zážitek, takže přiznávám, že jsem se tam ráchal aspoň čtvrt hodiny. A vydržel bych tam i déle, kdyby mi nepřišel už podruhé ťukat na dveře nějaký další zájemce o tělesnou očistu. S lítostí jsem tedy sprchu opustil a šel se věnovat další příjemné činnosti - spánku. Usnout byla otázka několika sekund. Zato ranní vstávání, když hodiny na věži odbily šest, zdaleka tak rychlé nebylo. Než jsem se oblékl, nasnídal a připravil k odjezdu, uplynulo třičtvrtě hodiny. Ale pak už zase hurá na trať.

Příjemným dopoledním zpestřením byl příjezd našeho kamaráda (zatím necyklisty ;-)) Jirky Svobody a Honzovy ženy Lídy. Moc jsem toho s nimi v krátké přestávce mezi osmým a devátým okruhem nenamluvil, ale to bylo způsobeno mým klasickým "nastavením do úsporného režimu", kdy šetřím energii a nemluvím, ovšem slyším a vnímám bez problémů. Do devátého kola jsem vyjel společně s Jurisem, což mě také velmi potěšilo, že jsme si aspoň chvíli popovídali, než se v Rajhradicích na křižovatce odpojil a vydal se zajet do Brna navštívit nějakou církevní událost.

Desátý a jedenáctý okruh jsem jel společně s Jirkou Hebedou, se kterým jsme si skoro celou dobu povídali o jeho lehocipedu. Díky němu jsem se o této zajímavé variantě kola dozvěděl spoustu informací a mohl si lehociped důkladně prohlížet dvě hodiny přímo v akci za jízdy z bezprostřední blízkosti. Musím uznat, že mě o výhodách lehocipedu bez problémů přesvědčil. Zaujalo mě to dokonce natolik, že jsem pak o lehocipedech ještě týden po K24 nadšeně básnil všem kamarádům a známým. Postřehl jsem, že Jirka "přednášku" o lehocipedech poskytoval i mnoha dalším zvědavcům, čímž myslím udělal pro osvětu lehocipedů moc dobře.

Myšlenky na oběd jsem raději zavrhl. Stačila mi představa, jak to asi v mém žaludku vypadá po "speciální" stravě, kterou už od včerejška v přestávkách pojídám. Tvoří ji hlavně Tatranky, Müsli tyčinky, hroznový cukr, banány, pár chlebů s paštikou a litr vody za každý okruh. Do této společnosti mi horká mastná polévka a klobáska vůbec nepasuje - to by mohlo mít katastrofální následky. Takže nic, půl hodiny po poledni startuju bez oběda do dvanáctého okruhu. Za jeho polovinou začínám pociťovat blížící se krizi - no sláva, já pořád čekal kdy to přijde, takže jsem se dočkal. Naštěstí se mi ale podařilo uchlácholit varovně signalizující organismus slibem, že jenom dojedeme tohle kolečko a dáme si pauzu.

Dopotácel jsem se do Oratoře za Bobem a Honzou. Škoda, že si už nemůžu vzpomenout (a zápisek jsem někde zašantročil), co to Bob přesně řekl, když mě belhajícího se uviděl - bylo to důrazným výsměšným tónem něco ve smyslu: "Nazdar saláte!". Když jsem to uslyšel, ani nevím proč, ale strašně mě to pobavilo, musel jsem se smát a hnedka jsem se cítil daleko líp. Neměl jsem ale vůbec sílu to nějak vtipně komentovat, takže jsem se jen nejapně smál a ukazoval Bobovi ruku s palcem vzhůru, jakože "Díky! Fajn! Pobavils mě." To pro změnu komentoval Honza výrokem: "Ty už zase nemluvíš?", což mě taky skvěle pobavilo. (Poznámka: Mám dojem, že jsem byl tak vysílený, že by mě pobavilo úplně cokoliv.) V umývárce jsem strčil hlavu pod vodovod se studenou vodou, abych se trošku vzpamatoval, a pak necelou půlhodinu relaxoval a okusoval další řízek s chlebem, přestože kousání bylo strašně únavné. Když jsem se takto navrátil do provozuschopného stavu, domluvili jsme se s Bobem a s Jirkou Hebedou, že si teď ještě společně zajedeme poslední kolečko. Po prvních pár kilometrech jízdy se však ukázal totální rozdíl v našem navyklém tempu, takže jsme po dohodě nechali Boba Bobem a s Jirkou vyrazili sami napřed, abychom ten poslední kus cesty do cíle měli co nejdřív za sebou.

Na Oratoři jsem se osprchnul, převléknul do čistého necyklistického oblečení, a pak si šel dát polévku a klobásku. Hustou nudlovou polévku jsem však nebyl schopen pozřít, takže jsem akorát snědl vývar a nudle musel nechat. Po tomto zjištění stavu mého žaludku jsem záměr na klobásku opustil, i když mě to mrzelo, protože jsem na ni měl velkou chuť (oči by jedly, ale žaludek nemůže). Aspoň že Bob byl při chuti, tak jsem mu svou klobáskovou stravenku věnoval. (On mi pro změnu včera věnoval ze svého energetického balíčku všechny Müsli tyčinky, které nemá rád.)

Závěrečné vyhlášení výsledků proběhlo po páté hodině trošku ve spěchu, neboť začalo pršet. Organizátoři se též omluvili, že kvůli problému s tiskem nemají vyhotoveny upomínky s ujetou vzdáleností, ale že je pak rozešlou poštou. To mělo bohužel za následek, že se výsledky pouze četly a upomínky nebyly postupně předávány všem jednotlivým účastníkům. Tím pádem i definitivně padla šance dozvědět se jména některých lidí, se kterými se člověk třeba jen viděl na trati. Na druhou stranu, jak již jsem zmínil dříve, stejně byli všichni převlečeni do civilu, takže bych je asi ani nepoznal. ;-)

Bob a Honza jeli letos na K24 s vědomím, že nemají vůbec natrénováno, takže se svoje výkony z předchozích ročníků ani nesnažili překonat. Přesto se pěkně projeli: Bob zvládnul 227,2 km, Honza přes zdravotní problémy 142 km. Mně se ale osobní rekord vylepšit podařilo - jeho nová hodnota je 369,2 km.

Moje statistika: 369.2 km, čas jízdy 14:17:00, průměrka 25.85 km/h, maximálka 44.3 km/h
(Tady je odkaz na stránku GRAFŮ průjezdů kol všech účastníků.)

Nejlepší tři rekordmani zvládli ujet neuvěřitelné vzdálenosti: Štěpán Vondrášek i Miloslav Šoch 681,6 km, a jediný tradiční zahraniční účastník Juraj Teplan 653,2 km. Mezi ženami nejvíce ujela Václava Dudáková a Vlasta Andrlová, obě 340,8 km, třetí Petra Zbiňovcová 312,4 km. Kompletní výsledky najdete na oficiálních stránkách K24. Přes rozdílné výkony však myslím, že zvítězil každý, a to je právě na této akci nejlepší! :-)

Letošní K24 se skvěle vydařila. Hlavní díky směřují samozřejmě organizátorům a všem jejich pomocníkům, kteří zvládli na jedničku všechno co bylo pro bezproblémový průběh maratonu potřeba. Dále děkuju všem těm cyklistickým nadšencům, kteří se této akce účastní a udržují tu příjemnou přátelskou atmosféru, která se nedá popsat, ale musí se zažít. A letos ještě jeden speciální dík (ať už se o to zasloužil kdokoliv) - za počasí, které bylo během celých 24 hodin pro cyklistiku snad úplně ideální. :-)

Po závodě.	Před deštíkem se schováme pod stanem.
Další účastníci K24.	Tady to všechno začíná a taky končí.
Přervaná upínací guma, co se mi namotala do kola.	Můj tachometr s kilometráží zvládnutou v rozmezí 24 hodin. (Odchylka oproti oficiálnímu výsledku 369.2 km je 0.2%.)

K24 - všichni jsou blázni, jenom já jsem závodník (2004)