K24 - Co tě nezabije to tě posílí (2003)

20.-21.6.2003, Újezd u Brna

Ach ty úvody. Zdlouhavě popisovat, jak jsem průběžně hecoval všechny kamarády k účasti na K24, co mi kdo na to řekl (respektive kam mě s takovou šíleností poslal ;-)) a podobně, to je strašně nezáživné. Navíc si už ani přesně nepamatuju, kdo se na co vymlouval a kdo měl skutečně vážný důvod že jet nemohl, proto nudný úvod vynechám a budu pokračovat až tím podstatným.

Bla bla bla... takže nakonec na K24 pojedeme jen tři, to jest já a Honza s jeho ženou Lídou, která nám bude dělat masérku, ošetřovatelku a vůbec nás tak nějak psychicky podporovat (prostě náhradní mozek, až nám to vysílením nebude myslet). Pro dopravu do Újezdu u Brna využijeme jejich krásnou bílou Škodu Felicia, kola povezeme na střeše.

Protože s Honzou se v poslední době osobně vídám jen sporadicky, domlouvali jsme se na podrobnostech cesty na K24 elektronickou poštou. Takže jsem v pondělí (tj. 4 dny před akcí) dostal zprávu, že již má na auto zahrádku a teď začne shánět držáky na kola. To mě poněkud znepokojilo, neboť loni jsme s Bobem byli připraveni již týden předem včetně cvičné rozborky/sborky kol a jejich umístění v mém autíčku. Ve středu jsem pak od náčelníka dostal další zprávu, že zítra nebude v mailovém dosahu a že v pátek dopoledne má ještě zkoušku, ale pak hned vyrážíme - Mno, mně tahle zpráva vyrazila dech už v tu středu. Ale vzhledem k tomu, že v závěru dopisu Honza vyhlásil moratorium na paniku, nezbývalo mi než být klidný až do pátku do 12:00, což jsem mu napsal že je čas kdy chci zhruba nejpozději odjíždět z Prostějova a být v Újezdě s jistotou do 14 hodin, v klidu vybalit, zaregistrovat se a duševně připravit na maraton.

Ve středu odpoledne jsem se ještě vydal do cykloprodejny kvůli garanční prohlídce mého nového kola Author Reflex SX a slušně si vyžádal (pod pohrůžkou násilí ;-)) výměnu sedla, neboť to první velmi podivně vrzalo a prodavačova žertovná průpovídka "To vám vrže do rytmu, abyste podle toho držel tempo", mě zas až tak moc nepobavila. Se šéfem podniku však byla rozumná řeč a nabídl mi k výběru libovolné jiné. Tak jsem si s dovolením po půlhodině přebírání vybral jiné, trošku tvrdší. Už cestou domů jsem začal přemýšlet, jestli jsem to s tou tvrdostí nepřehnal, ale představa, že se vrátím do obchodu a budu tam zase půl hodiny váhavě prohlížet další sedla a klást přihlouplé dotazy jestli je lepší takové nebo makové, mi připadala pro prodavače jako příliš krutý trest.

V pátek jsem měl dovolenou a od rána jsem se bavil pozvolným balením věcí. Tašky se plnily vším možným důležitým a navíc i hromadou zbytečností, aby mi náhodou něco nechybělo. Když už jsem nevěděl co bych ještě pro jistotu vzal, vtrhl jsem do garáže a donesl z ní zabalenou hromadu nářadí včetně klíče na svíčky - no ten ale přece potřeba určitě nebude... i když... co kdyby se stalo něco s autem? Ale jo, vezmu ho taky. Balící šílenství vyvrcholilo odmontováním sedla z mého předchozího bicyklu, abych v případě nevydržitelné tvrdosti nového sedla mohl downgradeovat na staré z Authora EL PASO, na kterém jsem odseděl přes 13000 km a tudíž logicky na mou zadnici dokonale EL PASuje. Ještě jsem pak v rámci snahy o maximální odlehčení vyházel z peněženky všechny drobné mince a ponechal jen malý počet bankovek velké hodnoty. ;-)

Blížilo se poledne a já zvolna vyčkával příjezdu Honzy s Lídou z Olomouce. Ve 12:00 jsem byl nervózní jen lehce, ve 12:15 už celkem slušně. Ve 12:30 jsem to už nevydržel a prozvonil Honzíka na mobil. Myslel jsem, že už budou někde za rohem, takže mu tím prozvoněním jen dám najevo, že vzorně čekám připraven k odjezdu. Pro změnu však zazvonil náš telefon a Honza mi sdělil, ať jsem v klidu, že je ještě doma v Olomouci, ale že už montuje zahrádku na auto. Mno, dost tvrdej šok to pro mě byl. Ale čekal jsem, co už dělat jiného. Ve 13:40 přijeli, nalodili jsme moje věci a namontovali mé kolo do střešního nosiče. Přichystal jsem si pro tento účel pás gumy (ze staré duše), který jsem omotal kolem rámu v místě sevření nosičovou svěrkou, abych rám nepodřel. Lída koukala na mou přehnanou láskyplnou pečlivost a opatrnost při umisťování kola do střešního nosiče s údivem a ptala se, jestli bych takhle zacházel i se ženskou, na což jsem ji řekl že ne, protože ženskou bych na střechu auta nikdy nepřivazoval. ;-)

Během jízdy po dálnici jsem se pak jen tiše modlil, aby kola na střeše vydržela. Foukal totiž docela silný vítr a citelně cloumal s celým autem. Do Újezdu jsme dorazili v 15:15, rychle sundali kola, nanosili věci do oratoře, zaregistrovali se a sotva jsem připevnil své číslo "4" na levou stanu středové cyklokapsy a naplnil flašku vodou, už jsme utíkali na start. Během toho jsem taky sotva stačil narychlo zdlábnout suchý rohlík, i když jsem původně plánoval se před závodem najíst důkladněji (obědval jsem v 11 dopoledne), ale holt nebyl už čas.

Start K24 proběhl dle plánu přesně v 16:00 a houf cyklobláznů se dal radostně do pohybu. Během prvního okruhu jsem se snažil vyhlédnout nějakou skupinku, jejíž tempo by co nejvíc odpovídalo mé plánované rychlosti. To se mi ale moc nedařilo a pendloval jsem sem a tam. Špička se řítila příliš zběsilým sprintem, jakoby se měl jet jen jeden okruh a zdechnout, a jiní, k nimž jsem se třeba přidal a táhnul je chvíli na háku, zase nestačili mému tempu. V cíli prvního kolečka jsem byl překvapivě už po 55 minutách, ale jak jsem si naplánoval, zastavil jsem na moment, doplnil vodu a snědl chleba. A hurá do dalších okruhů...

Dojel jsem nějakou asi 6ti člennou skupinku a jel s nimi, ale pořád se mi zdálo, že to moc ženou. Když už jsem v druhé části okruhu vážně uvažoval zvolnit a tyhle draky nechat jet, začala se skupinka natahovat a pár lidí včetně mě, se odtrhlo a jeli jsme trošku pomaleji. Po druhém okruhu jsem si zase dal párminutovou zastávečku. Nasadil jsem pak na chvilku stíhací sprint (roubík do úst, rychlost 35), abych dohnal tu "mou" skupinku (Radka a Edu, tým Napcity), a pak jsme jezdili spolu a střídali se na háku. V přestávkách mezi dalšími okruhy mi dobrotivá Lída donesla z oratoře krom jiného i pikslu s hroznovým cukrem, který jsem do sebe násilím cpal až mi lezl krkem. Taky mě průběžně informovala, jak jezdí Honzík. Tak to pokračovalo až do pátého okruhu, kdy se začalo stmívat a kluci mi řekli o jejich plánu jezdit až hluboko do jedné do noci. To já tedy ne - pro dnešek to balím - pět koleček mi zatím stačilo. Snědl jsem ze zásob pár rohlíků s paštikou a uložil se ke spánku. Ještě jsem smlouval s též uléhajícím Honzou, na kolik má nastavit na ráno budík - on chtěl vstávat ve čtyři, já jsem ho ukecal na 03:17. Dobrou noc.

V noci jsem se však sám vzbudil už o půl druhé, a když se mi do dvou hodin nepodařilo znovu usnout, rozhodl jsem se nasnídat a vyjet. V rámci snídaně jsem vybalil i tubu s energetickým karamelovým gelem - vypadalo to jako umělá strava pro kosmonauty. Měl jsem v úmyslu si ji šlehnout celou najednou (55g), ale její chuť mi nesedla - bylo to takové podivně sladké - vzpomněl jsem si na výstižný výrok ve filmu Dědictví, kde bylo o něčem prohlášeno, že "je to sladké jako hovno z nutrie". Jo, tak přesně to bych řekl, kdybych nebyl zapřisáhlý odpůrce vulgárních výroků. Chtěl jsem se podívat, jak ten gel vlastně vypadá (když tak divně chutná), ale v oratoři byla dost tma a já zmáčknul tubu více než bylo vhodné, takže mi řídká slizovitá hmota vyprskla do dlaně a skrz prsty kapala na zem. Od jejího proleptání se podlahou do nižších pater mě zachránil spásný nápad utřít to kusem toaletního papíru (co vyčistí a nepoškrábe ;-)).

Noční jízda od 02:30 do 03:36 byla trochu dobrodružná. Pro jistotu jsem si vzal přilbu a samozřejmě nasadil přední světlo a blikačku. Mimochodem, to světlo (koupil jsem nové s kryptonovou žárovkou) svítilo dost mizerně - teda spíš mizerně než dost. Musel jsem se orientovat podle korun stromů lemujících silnici, jejichž siluety se rýsovaly poctivě černou barvou na světleji černé obloze. Když obrysy stromů zmizely, znamenalo to většinou přejezd mostu nebo křižovatku. Vybavuju si třeba, jak obtížně jsem trefoval odbočku vlevo na Měnín z hlavní silnice - vidět nebylo téměř nic. Aut jsem za celý okruh potkal jen pár. Když jela ve stejném směru jako já, bylo to fajn, aspoň jsem na chvíli zahlédnul silnici a ověřil si, že po ní skutečně jedu. Horší když do protivky - jeden řidič se ani neobtěžoval přepnout z dálkových světel na potkávací, takže jsem viděl jen oslňující bílé světlo na konci zářivého tunelu, a když mě minul, ještě dlouho se oči přelaďovaly na opětovné okolní černo. Po dokončení tohoto kolečka jsem se vrátil na oratoř a dal si na půl hodiny šlofíka. Pak jsme vstali společně s Honzou a že si konečně zajedeme kolečko spolu, což se taky stalo. Světlo už bylo jako ve dne, to bylo v pohodě, ale co se nám vůbec nelíbilo byla příšerná zima. Navíc se k ní přidal vítr, takže během jízdy se hovor postupně přesunul z jiných témat na "šílenou kosu" a "hnusnej větr". Dojeli jsme deset minut před šestou, a já byl tak znechucený, že jsem si šel zase lehnout - ne, v takové kose nejedu, vždyť se klepu jak ratlík. Zachumlal jsem se do spacáku se záměrem půl hoďky navracet podchlazenou tělesnou teplotu k normálu.

Vzbudil jsem se až v 7 hodin, takže se má vzpamatovávací zahřívací přestávka protáhla na hodinu. Rychle vstávám a vrhám se na trať, abych dohnal neplánované zdržení. Po dokončení osmého okruhu se před oratoří posilňuju polévkou - je opravdu moc dobrá. Během jídla se seznamuji s Jurajem Teplanem z Bratislavy, který mě zná podle mých webových cyklostránek. Odtamtud se prý i dozvěděl o K24, tak přijel, aby byla mezinárodní účast. Ptal jsem se ho, jestli už mě teď za tu upoutávku na K24 v duchu proklíná, ale tvrdil že ne. ;-)

Po devátém okruhu se u startu potkávám s Edou, co jsem s ním jezdil včera, a navrhuji že bychom mohli zase jezdit spolu, s čímž on souhlasí (asi je slušně vychovaný, takže mu nezbývá nic jiného ;-)). Ve dvou se to lépe táhne a s Edou máme dost podobné tempo, takže se pěkně střídáme na háku, což je super. Co ale super rozhodně není - ano, uhodli jste, vítr. Od rána opět zesílil a je nechutně proměnlivý, takže nás fackuje ze všech stran, člověk se s ním pořád pere a sečteno a podtrženo = nic z toho. Včera foukal podstatně míň a aspoň jedním směrem, takže třeba na úseku z Rajhradic do Otmarova to vážně pěkně frčelo. Po desátém kolečku pro kontrolu zkoumám, jakou ujetou vzdálenost mi prozatím naměřil tachometr. Je to až překvapivě přesné - rozdíl oproti teoreticky daným 284km mám jen pár set metrů. Ale dost zdržování, poledne se kvapem blíží, takže se s Edou vydáváme na další okruh.

Jedenáct kol mám za sebou, a tím i vyrovnán svůj loňský výkon. Za odměnu si jdu ke kuchyňce vyprosit klobásku. Po uvaření mi ji donesli až pod nos, tomu říkám úžasná obsluha. Přitom já bych si tam klidně došel sám, na to ještě sílu mám - i když na druhou stranu, proč tak zbytečně hazardovat, že?! ;-) Promačkával jsem tachometr, abych se pokochal celkovou kilometráží, a přitom omylem denní údaje vynuloval - no aspoň mi bylo jasné, že už jsem pořádně utahaný a blbost vítězí nad rozumným uvažováním. Tak toho využívám a vydávám se s Radkem a Edou do bonusového dvanáctého kolečka.

14:44 - Hotovo! V nohách mám 340,8 km, to mi pro letošní K24ku úplně stačí. Odebral jsem se za Lídou do oratoře, a protože Honza ještě jezdil, využil jsem volnou chvíli tím nejlepším způsobem co mě napadl, to jest spánkem. Když jsem se pak chvilku před čtvrtou hodinou vzbudil, Honza už tu byl taky - svým výkonem 312,4 km mě vážně příjemně překvapil - bál jsem se že to zabalí mnohem dřív, ale je holt dost dobrej! :-) Nastal čas začít zvolna balit. Je to škoda, ale musíme odjet ještě před slavnostním vyhlášením výsledků. Nastrojili jsme kola zpátky do držáků na střechu, narychlo se rozloučili s Jurisem a pádili k domovu.

Co říci závěrem...

Především musím vyjádřit poděkování jak všem organizátorům akce a jejich pomocníkům, tak i všem účastníkům, kterých bylo letos úctyhodných 99. Byl i překonán loňský rekord - novým šampiónem K24 se stal Miloslav Šoch s neuvěřitelnými 653,2 km. Doufám, že ho jeho výkon potěšil stejně tak jako nás amatéry naše "trošky do mlýna".

Moje statistika, kterou letos z důvodu již zmíněného nechtěného vyresetování tachometru musím odvodit zpětně z evidence průjezdů jednotlivých kol, vypadá tedy takto:

Ujeto 340.8 km, čas 13:00:00, průměrná rychlost 26.22 km/h.
(Tady je odkaz na stránku GRAFŮ průjezdů kol.)

K tomu bych jen rád dodal několik výmluv, proč jsem neujel víc. No protože se mi nechtělo. :-) Ano, unavený jsem samozřejmě byl, a to pořádně, ale ještě víc jsem byl otrávený rvaním se s tím větrem, což mě nebavilo. Takže zde mám pro organizátory skromný námět na zlepšení - příště zajistit bezvětří, nebo jen lehoulinký osvěžující váneček do zad. ;-) Jinak počasí bez úmorného vedra a současně bez deště se jim podařilo skvělé, to chválím.

Mé speciální poděkování ještě míří k Honzíkovi za spoluúčast a dopravu na akci a Lídě za toleranci, skvělý servis (donášku jídla z mých zásob ke startu) a psychickou podporu.

U evidenčního stanu.	Doplňování tekutin.
Odpočinek před oratoří.	Autí, kterým jsme sem přijeli a kterým zase odjedeme.
Honza se s námi řítí 100km/h.	Kola vezeme na střeše.

K24ce ZDAR! :-)