21.-22.6.2002, Újezd u Brna
O cyklomaratonu K24 jsem prvně slyšel asi někdy na jaře loňského roku. S Jirkou Jenišem jsme si vyměnili elektronickou poštou pár mailů na toto téma a diskutovali, jestli se já a mí kamarádi z Prostějova a okolí zúčastníme. Mně se na K24 hned od začátku hrozně líbila jeho hlavní myšlenka, to jest že nejde o závodění kvůli vítězství nad ostatními, ale o překonávání vlastních hranic. Nikdo z přátel však o takové šílenosti nechtěl slyšet, a protože já jsem si sám jet netroufal, nakonec jsme to všichni zbulali. Byl jsem však rozhodnut, že v průběhu roku budu postupně kamarády přemlouvat a na další ročník společně pojedeme.
Letos na jaře jsem tedy poslal svým kamarádům - Honzovi, Bobovi, Pavlovi, Dundeemu a Mojmírovi - přesné pokyny, nakdy se mají nachystat, a že když jsme se na to vykašlali loni, letos je naší morální povinností to napravit. Odezva byla poněkud vlažná, nemám-li napsat přímo studená jako psí čumák. Všichni hráli mrtvé brouky a dělali, jakože se jich to netýká. Posledních pár týdnů před K24 jsem si jen smutně odškrtával, jak se mi postupně odhlašovali. Budiž jim aspoň omluvou, že to bylo vesměs z vážných důvodů, nikoli že by se jim nechtělo – ostatně, to by si mi stejně nikdo z nich nedovolil říct, aspoň doufám ;-). Týden před akcí jsme zůstali už jen dva, já a Bob (Robert Petružela). Zvažovali jsme způsob dopravy, a po praktickém ověření, že se dovnitř do mého malého třídveřového Oplíka vejdou naše dva bicykly (s demontovaným předním kolem) a zbyde i troška místa pro dva lidi, bylo rozhodnuto.
V pátek 20.června jsem měl dovolenou. Od rána jsem pobíhal mezi autem, dílnou a pokojem a chaoticky přenášel různé věci tam a zpátky, jako kočka koťata. Když jsem nakonec naplnil několik tašek jídlem, pitím, oblečením, věcmi pro kolo atd., nechápavě jsem nad tou hromadou kroutil hlavou. Dohromady toho bylo mnohem víc, než si balím na naše týdenní cykloakce. Na poslední chvíli jsem pak ještě sháněl náhradní baterky do svítilny na kolo, Glukopur (hroznový cukr), a nechal se od sestry ostříhat. Minutu po poledni jsem už zvonil u Boba, naložili jsme jeho kolo a podobně nesmyslně velkou hromadu věcí a vyjeli směr Újezd u Brna.
Asi po deseti minutách jízdy, kousek před Dobrochovem, mi začalo haprovat auto. Mno, tak tohle jsem vážně nečekal. Téměř všechny věci jsem si vezl pro jistotu dvakrát, ovšem auto jen jedno. Zastavili jsme u krajnice, zvedli poklop motoru a užasle koukali pod kapotu na ty hadičky, drátky, šroubky a lanka. Chvilku jsme do nich všelijak rýpali, a když jsme došli k závěru, že houby víme čím to je, jeli jsme dál. Při odstavení plynu auto cukalo a na křižovatkách chcípalo, ale pouštět se teď do rozborky/sborky motoru se mi vážně nechtělo. Nakonec jsme však v pořádku dojeli.
V Újezdu u Brna, poté, co jsme objevili velitelský stan s velkým nápisem K24 obklopený davem lidí a cyklistů, jsme se přivítali s Jirkou Jenišem, dali dohromady naše kola a nanosili si věci do oratoře. Po zápisu a prostudování tištěného “manuálu” ke K24 včetně mapky (jediné, co jsem se tam nedočetl, bylo kdo bude za mě šlapat) jsme se dali do upevňování startovních čísel. Bob si dal svou “41”ku na triko na záda, já jsem si “40” přišpendlil na levý bok kapsy na kole. Mimochodem, při propichování špendlíku kapsou mi došlo, že mám vevnitř přesně na tomto místě náhradní duši, ale raděj jsem se nedíval jestli to šlo skrz, protože to by mě fakt naštvalo (a druhou náhradní duši jsem stejně neměl).
Deset minut před čtvrtou hodinou se všichni závodníci začali pomalu houfovat na startu. Organizátoři k nám krátce promluvili a přesně v 16:00 bylo odstartováno. Poté, co jsem se zvolna vymotal z úvodního chumlu cyklistů, jsem to trošku rozjel a přidal se k jedné skupince, která udržovala svižné tempo cca 30km/h. Za prvním nadjezdem nad dálnicí, kde se v kopečku skupinka začala zpomalovat, jsem však (vůbec nechápu proč) zrychlil a od skupinky se oddělil. Dojel jsem jednoho závodníka z Pardubic (to se pozná podle trička) a domluvili jsme se na střídání táhnutí na háku, a tak dorazili až do cíle prvního kola. Byl to teda fofr. Po doplnění vody do cykloflašky a snězení krajíce chleba jsme společně vyrazili do dalších kol. Během druhého kola jsme se i vzájemně představili, takže jsem se dozvěděl, že se jmenuje Robin. S dalšími, co jsem pak při závodu prohodil pár slov, většinou typu “Ahoj. Můžu se k vám přidat?”, jsem se už nepředstavoval, protože bych si všechny stejně nezapamatoval. Rozlišoval jsem je podle čísel a různých dalších poznávacích znamení. Jak jsem později zjistil, rozlišoval to tak i Bob. Když jsme se tedy občas potkali a bavili o tom kdo s kým zrovna jezdí, nepadlo většinou ani jediné jméno, a přesto bylo jasné o kom je řeč.
Během třetího kola mě začalo nepříjemně bolet za krkem – tuto bolest jsem odstranil odložením cyklistické přilby a až do konce závodu už jsem ji na hlavu nevzal (je moc těžká). V pátek do 21:06 jsem zvládl 4 okruhy (113.6km). Zrovinka jsme se bavili s Bobem, jestli si ještě teď za tmy dáme jedno kolečko, ale přihnala se bouřka se šíleným větrem, který vyvrátil slunečníky a zbořil jeden stan organizátorů. To jsme vzali jako dostatečnou výzvu ke spánku. V noci ve dvě hodiny jsem se probudil a začal propočítávat kilometráž. Ať jsem to přepočítával jakkoliv, na mých naplánovaných 11 okruhů (přes 300km) mi to nějak nevycházelo. A protože už venku nepršelo, rozhodl jsem se to řešit. Bob ze spánku prohlásil, že se potřebuje vyspat, tak jsem si na kolo nastrojil světlo a blikačku a ve 02:35 vystartoval sám. Silnice byla mokrá a všude kolem tma jako v ranci. Jediné štěstí, že už jsem čtyři okruhy měl za sebou, takže jsem si trasu trošku podvědomě pamatoval. Přesto jsem raděj jel blízko u krajnice a v kuželu světla svítilny pečlivě pozoroval, kdy spatřím na silnici namalovaný další nápis K24 a šipku, která mě ujistí, že jedu dobře. Trošku jsem zazmatkoval v Blučině, kde se na jedné křižovatce odbočuje o 90 stupňů doprava. Šipku jsem přehlédl, ale kanál uprostřed odbočující cesty mi připadal povědomý. Vytáhnul jsem mapku, ale došlo mi, že si vlastně nejsem jist, ve které vesnici to právě jsem. Kousek jsem se vrátil a k velké radosti našel šipku doprava. Uff.. V noci bych tedy bloudit opravdu nechtěl. Taky mě znervózňovalo, že jsem se na trase nepotkal s žádným jiným závodníkem. Tento noční okruh jsem jel pomalu a opatrně, až do 03:49. Po jeho ujetí jsem šel překontrolovat Boba ležícího spícího a na chvíli si též zdřímnul. Asi po třičtvrtě hodině jsem vstal a bez Boba, kterýžto stále odmítal vyvíjet jakoukoliv jinou aktivitu než spánek, se vydal opět sám na další kolečko. Sice teprve svítalo a všude byla hustá mlha, ale proti předchozímu okruhu toho bylo vidět ažaž.
No a tak jsem jezdil se zhruba čtvrt až půlhodinovými přestávkami celý den. Na startocílu jsem vždy doplnil vodu, snědl krajíc chleba, napil se čaje a olízl trošku Glukopuru, případně snědl jablko, mrkev či banán. Postupně jsem se dostal do zvláštního transu, kdy mě bolelo všechno (počínaje šlachou na levém kotníku, kterou jsem si blbec trošku pochroumal den před závodem během tréninku Karate, přes zadek, břicho, ruce, krk i hlava), ale bylo mi to úplně jedno. Ovšem sil ubývalo a spal bych. Jak je u mě v takové situaci obvyklé, přestal jsem úplně mluvit a když jsem se bavil s Bobem, na všechno jsem mu odpovídal jen “hm”, případně z mých úst zazněla věta, jenž jsem si během K24 velmi oblíbil a pronášel poměrně často: “Já su tak unavené, že už nemám ani tužku.” - je to volná variace na jeden výrok Bolka Polívky alias Bohuša z filmu Dědictví. Přesto že se mi chtělo šíleně spát, cítil jsem nutkání jezdit dál, a tak jsem také činil. Některé okruhy jsem jel sám a volněji, jiné ve skupince dvou až pěti lidí a nadrsno. Těšila mě vzájemná kamarádská spolupráce ve skupinkách, kdy jsme se střídali na háku. Vždy když jsem táhl hák já, snažil jsem se ještě trošku zvýšit tempo, abych náhodou ostatní nebrzdil a nebyl za slabčáka. Také mě utěšovaly rychleji ubíhající kilometry a vědomí, že po uplynutí 11 minut (časová konstanta kterou jsem si sám sobě zvolil) přenechám vedení háku někomu jinému, který doufám už toto ďábelské tempo udržovat nebude, neboť má narozdíl ode mě rozum.
Postupně jsem tímto šíleným tempem doloval síly hlouběji a hlouběji, až jsem se asi v polovině 10. okruhu dostal na opravdové dno. Přišla na mě totální krize třetího stupně a organismus mi suše oznámil, že jsme dojeli. Zastavil jsem u krajnice a chvilku čekal, co se bude dít. Zatmívalo se mi před očima, což mě znervózňovalo, tak jsem je raději zavřel. Pak jsem zjistil, že něco jím - byla to Tatranka, kterou jsem nějakým automatickým reflexivním popudem musel vytáhnout z cyklokapsy, aniž bych si to uvědomoval. Opřený o kolo, ukusoval jsem v polospánku obrovské kusy Tatranky (možná i s obalem?) a polykal je, s očima stále zavřenýma – jestli mě přitom někdo viděl, musel to být legrační pohled. Když se mi před očima odtemnilo, přijížděl zrovna Bob, tak jsem mu řekl že su v krizi, ale že se přidám za něj. To mi však vydrželo jen asi 100 metrů a musel jsem uprostřed vesnice Opatovice zastavit a reflexivně sežrat další Tatranku - nic lepšího mě nenapadlo. Takto nadopován dvojnásobnou dávkou vitamínu T (Tatranulín) jsem dojel dva závodníky a společně s nimi dokončil tento krizový okruh.
V cíli mi otrnulo. Měl jsem za sebou 10 okruhů, a to bylo teprve čtvrt na dvě. Ten jeden zbývající okruh přece musím do čtyř hodin hravě zvládnout. Záměrně jsem zahnal úvahy o nějakém větším obědu – kdo ví, co by to se mnou udělalo (vzpomněl jsem si na Jurisův popis z loňska a jeho zmínku o “osudné klobásce”). Síly se mi už jakž takž navrátily a jediným problémem teď zůstávají klížící se očička. Proto raději parkuju kolo a jdu si dát do oratoře na moment leháro. I bez budíku jsem se (naštěstí) ve 13:44 probral a urychleně spěchal na poslední okruh. Abych se s tím dlouho nepáral, rozhodl jsem se, že si poslední kolečko dám naplno “co to dá”. Dohnal jsem v dálce se zjevující 13ku, střídali jsme se na háku a pádili kupředu tak ďábelskou rychlostí, že už v 15:01 bylo hotovo!!!
No řeknu vám - měl jsem toho opravdu dost. Dobelhal jsem se do oratoře, svalil se na karimatku a intenzivně odpočíval. O chvíli později přišel Bob a posmíval se mi, jak sténám (si přece musím ulevit od bolesti, nééé?!). Když jsem se později vrátil ze sprchy, dokonce drze přiznal, že se ho David Mikeš ptal jestli je tady někde jistý Soptík a on mu řekl, že “to byl ten jak tady fňukal a šel se sprchovat”. No řekněte sami, mám já to kamarády, co?! ;-)
Po očistě ve sprše jsem se vzpamatoval a šel si dolů do kuchyňky poprosit o klobásku, i když raději jen o jednu, neboť dvě by na mě mohly být v přesile. Při závěrečném vyhlašování výsledků už mi bylo úplně fajn a s obdivem jsem tleskal výkonům všech ostatních účastníků tohoto cyklomaratonu.
Co říci závěrem?
K24 byla naprosto super akce, o které budu nadšeně básnit kamarádům
cyklistům - doufám, že někteří z nich neodolají a příští
rok se K24ky zúčastní také. Já už se těším teď! Rád bych vyjádřil
své velké poděkování jak všem organizátorům, kteří se o nás skvěle
starali a zajistili vše potřebné pro její bezvadný průběh (usměvavé
holky zapisovatelky, mapky, značení trasy, zázemí s prostory na spaní,
jídlo, pití, atd. atd. atd.), tak i všem, jenž se na trase
pohybovali v roli závodníků – ovšem soupeřem byl jen každý sám
sobě. DÍKY!
Ještě moje statistika:
ujeto 312.4 km, čas jízdy 12:15:59, průměrná rychlost 25.47 km/h,
maximální 44.3 km/h
A poslední věc - zde přikládám výsledek mého pracného snažení - naprosto nepřehledný graf ilustrující průjezdy jednotlivých okruhů (těch dokončených) všech účastníků K24. Ta čísla jsou startovní čísla, červeně jsem si dovolil zvýraznit moje průjezdy, fialově je zvýrazněno jak jezdil Bob. Chcete podobný graf se zvýrazněním vaší jízdy? Ano, i na vás jsem myslel a naprogramoval úžasný script, viz tato stránka - GRAFY.
Těším se na viděnou na další K24ce!!! :-)
|