Jízda 97

4. úterý 29.7.97
Knížecí rybník 8:37 - Koloděje n.Lužnicí 20:00
kemping Knížecí rybník - Tábor - Planá n.Lužnicí - Košice (!) - Tučapy - Dírná - Červená Lhota (zámek) - Pluhův Žďár - Kardašova Řečice (oběd) - Dráchov - Svinky - Komárov - Hodětín - Blatec - Březnice - Týn n.Vltavou - tábořiště Koloděje n.Lužnicí. 90.6 km

Košice Košice. Ano, čtete dobře, Košice! Nejprve jsme se poněkud zalekli, že jsme někde odbočili špatně. Největší hrůzu jsem z toho měl já, protože v té době jsem vlastnil stále ještě "socialistický" pas, navíc už tři roky propadlý a ani jsem ho neměl s sebou. Naštěstí nám mapa potvrdila, že nejsme na Slovensku. Přesto jsme se pro jistotu při průjezdu touto vesničkou nahlas bavili "cudzou rečou" - a vieme ňou hovoriť veľmi dobre - naozaj by to nikto nepoznal, že sme Česi.

Hrad Pernštejn
Zámek Červená Lhota.

Kardašova Řečice. Do tohoto městečka jsme si zajeli z naučně-kulturních důvodů. Hledali jsme zde jedno z proslulých míst: malou pobočku spořitelny, jenž byla "vyloupena" v nezapomenutelném filmu Jízda, který byl naším vzorem. Po obědě jsme ji opravdu našli a měli jsme z toho velkou radost.

Tábořiště v Kolodějích n.Lužnicí

Bylo pozdní odpoledne a my jsme dojeli do Kolodějů n.Lužnicí, kde se podle mapy mělo nacházet tábořiště. Ač jsme po něm pátrali, nikde nic nebylo. Dobří místní lidé nám sdělili, že tady (tam) kemp je, ale z nějakých důvodů mimo provoz. Kempink ne! My hledáme tábořiště. Tábořiště? Nic takového tady není. Najednou se však (kde se vzal, tu se vzal) objevil z čista jasna uprostřed vesnice vesničan a se zvláštním leskem v očích a potutelným úsměvem říká: "Je tady i tábořiště. Pojedete nahoru za vesnici, kolem bílé hájovny, projedete lesíkem až dolů k Lužnici a tam to je." Přitom mával rukama na všechny strany ve snaze názorně nám ukázat směr. Ostatní místňáci se tvářili vyjeveně, jako by o tom nikdy nic neslyšely, ba dokonce jakoby snad za vesnicí nebyla žádná hájovna a lesík. Řekl bych, že někteří mu nevěřili ani tu Lužnici, přestože má jejich rodná ves přídomek "nad Lužnicí". My jsme mu ale nalítli - teda uvěřili. Chtěli jsme se ještě na něco zeptat, ale vesničan se rozplynul a zmizel v jakési světélkující a šumící mlhovině.

Za vesnicí byl opravdu lesík (světe div se!), takže je jasné, že mluvil pravdu :-). Hájovnu jsme sice neobjevili a cesta (polnička) k lesíku byla prudce do kopce a příšerně rozbitá, jakoby tam poslední auto jelo před 500 lety, ale to nám nebránilo poslat tam Honzu jako předvoj, aby tábořiště našel a potvrdil nám jeho existenci. Po 20 minutách se Honzík vrátil, celý od pavučin, do levé ruky mu klofal Datel a na hlavě mu dováděla Veverka Obecná-Zrzavá. Tvrdil, že dojel k nějaké křižovatce a dál že by se dalo už jen s terénním autem, a to ještě s hodně dobrým. Sjeli jsme zpět na okraj vesnice a optali se človíčka za plotem. "Jóóó. Je tam tábořiště. Pojedete tadydle nahóru, projedete lesejk, pak je tam taková křižovatka a na ní levou cestou dólu až k řece." Vyměnili jsme si s Honzou několik něvěřícných pohledů. Človíček za plotem sice vypadal jako dvojče toho tajemného vesničana a po našem odchodu něco štiplavě zasmrdělo a on se propadl do země - díra tam ale nezůstala, přesto (nebo snad právě proto) jsme dali na jeho radu.

Dodrkotali jsme se na křižovatku uprostřed lesa. Doleva prudce dolů padala horská balvanovitá pěšina hustě porostlá kořeny. "Chceme tam fakt jet?", řekl někdo. "Spíš se zeptej: Chceme se tam fakt spustit po laně?", řekl taky někdo. "Jedem tam!", řekl opět někdo. (pozn. ten třetí byl nějaký vtipálek!) Pomalinku za hlasitého skučení brzd jsme se překořenovávali metr po metru dolů se silnou obavou, jak se dostaneme zpátky - jestli se vůbec zpátky dostaneme. Asi po kilometru jsme se tak nějak přemístili na palouček u Lužnice, kde stálo 5 stanů (!), pobíhalo několik lidí a malých dětí (!!) a parkovala 4 auta (!!!!!!!!). "Ne, tomu nevěřím. Jsou jen čtyři možná vysvětlení: 1.) dopravili to sem vrtulníkem, 2.) přes řeku jezdí trajekt, 3.) jsou to mimozemšťani a přilétli létajícím talířem, 4.) vede sem ještě jiná cesta."

Kdo hádal 4, mýlil se stejně jako ten, kdo tvrdil, že jsou jen čtyři možná vysvětlení. Skutečností bylo, že přijeli po té samé """cestě""" co my (počet uvozovek odpovídá úrovni neoprávněnosti použít slovo "cesta"). Nepochopitelné, famózní, grandiózní, kuriózní...

Uhradili jsme tábornický poplatek za umožnění noclehu a za dispoziční právo k pramenu s pitnou, prý dokonce kojeneckou, vodou. Po ochutnávce se Bobovi zkřivila pusa, začal mávat rukama, šklebit se a šišlat, čímž se potvrdilo, že voda je opravdu kojenecká :-). Nocleh pod širákem proběhl v pohodě, snad až na napomenutí šéfové tábořiště, které z neznámých důvodů vadilo, že jsme se s Honzou začali asi ve 3 hodiny v noci nahlas bavit o hvězdách a tak vůbec, a tím rušili noční klid. No řekněte sami, není škoda zaspat pohled na krásnou noční hvězdnou oblohu?!