Kdy: Sobota 16.9.2000
Odkud: Prostějov 8:10
Kam: Javoříčské jeskyně a zpět
Trasa: Prostějov - Smržice - Drahanovice - Laškov -
Krakovec - Luká - Javoříčko - Střemeníčko - Slavětín -
Bílsko - Senička - Senice n.H. - Drahanovice - Prostějov
Statistika: 71.96 km, průměrka 19.74 km/h, čas 3:38:41,
max 53.7 km/h
V srpnu nám to s našimi vyjížďkami na kolech nějak nevycházelo. Počasí nic moc (tedy spíš nic než moc) a když už náhodou bylo použitelné, tak z důvodu různých jiných aktivit jsme nemohli najít společný volný víkend, abychom někam zajeli. V té době jsem tedy uskutečnil šest krátkých sólo projížděk, během nichž jsem si většinou dával drsný záhul. Jen tak pro zajímavost se zmíním o dvou největších šílenostech, a to je trasa Prostějov - Přerov a zpět, ujeto 53.13 km průměrkou 26.04 km/h s časem 2:02:25. Druhá bláznivina bylo překonání osobního rekordu ve sprintu na 9.4 km (od našeho baráku do Mostkovic na hráz Plumlovské přehrady). Pamatuju si, že nejlíp se mi to kdysi podařilo zajet za 0:18:50, jinak normálně to jezdím kolem 22 minut. Ve středu 30.8. jsem ale rekord trumfnul časem 0:18:37, což znamená 9.4 km průměrkou 30.29 km/h. Mám dojem, že tohle už se mi překonat nikdy nepodaří. Teď už však zpátky k výletu do Javoříčka.
Sraz jsme si domluvili tři, tj. Honza, Dundee a já, na 9 hodin v Drahanovicích. Ráno bylo celkem chladno, asi tak 12 st.C., a tak jsem vyjel raděj dřív, abych mohl jet pomaleji a toliko neomrzl. Po prvních pár kilometrech mi začal dost vadit studený vítr, jenž mi foukal do uší. Blbec, měl jsem si vzít čepici, nebo si pořídit aspoň nějakou čelenku. Do kopce ke Kapli se jelo dobře, člověk se zahřál a vítr tolik nefoukal, o to horší to však bylo při sjezdech dolů. V Drahanovicích jsem se překvapivě ocitl už v 8:40, usedl na lavičku před (zavřenou) hospodou a čekal. Hlavou se mi honily optimistické myšlenky, že třeba v téhle kose vůbec nepřijedou a že se budu moci vrátit domů do teplíčka. Devět pryč a ti dva nikde - pro klid duše však dodržím akademickou čtvrthodinku. V 9:15 Honza a Dundee přijíždějí. Inu tak co, jo nebo ne, dobrá, tak teda asi fakt pojedem, co říkáš, asi jo, já myslím že taky, no tak jo.
První zastávka je hned u nejbližší sámošky, kde si Honzík kupuje na snídani paštičku s rohlíkama. Já jsem si taky zašel pro sváču a vyslechl, jak jedna prodavačka volala na druhou: "Ten vysokej pán už odešel? Jsem se ho chtěla zeptat, jestli by neprodal 10 centimetrů." Aha, to mluví o Honzovi. "Já se vám zeptám", odpovídám jí a později venku dotaz tlumočím náčelníkovi, který vtipně reaguje: "To podle toho čeho 10 centimetrů.". Pak jedeme přes různé dědinky hned z kopce, hned do kopce, kecáme vo všom možnym a spurtujeme na vrcholcích o body za výškové prémie.
Přes Javoříčko jsme již jednou jeli, ale v jeskyních jsme nebyli, neboť jsme jaksi nenašli vchod. Teď nás však Honza neomylně vedl kolem památníku k lesní pěšině směřující k jeskyni. Po chvilce se lesní cesta prudce zvedla, což se ještě na převod 1:1 dalo zvládat, ale pak se zjevily schody. Popadli jsme kola a vynesli je nahoru, a tam popojeli ještě kousek až ke vchodu. Zakoupili jsme si lístky na prohlídku v 11:30 a navlékli si šusťáky, co jsme si s sebou všichni až na Honzu vezli. Neopomněli jsme ho provokovat řečmi typu "já bych teda nechtěl nemít šusťáky, to by mi dole byla pořádná zima, a to studený vlhko když vleze do kolen". Zvolili jsme si delší trasu, která trvala 60 minut. Krápníkové vybavení Javoříčských jeskyní nás příjemně překvapilo - fakt moc pěkné. O legraci se průběžně starala malá holčička, která sotva začínala mluvit, ale její slovní zásoba jí bohatě stačila k vyjádření jejího světonázoru. A tak se po většině výroků průvodkyně "Zde můžete vidět to a to..." do ticha ozýval roztomilý dětský hlásek "Ne ne ne, ne ne ne.". Ze zajímavostí, které mi utkvěly v paměti, bych se zmínil o červeně nasvíceném otvoru s krápníkovým útvarem zvaným Peklo, který vznikl tím, že byl červeně nasvícen (to je tedy naše teorie). Po 40 minutách většina výpravy opustila jeskyni prvním východem - konec kratší trasy. Na pokračování nás zůstalo jen 5 a prohlédli jsme si další prostory, ve kterých bylo možno viděti krom jiného i několik spících netopýrků kapesní velikosti zavěšených na stropě. Kvůli problémům s automatickým zařízením, jenž rozsvěcuje a zhasíná osvětlení, jsme si vyzkoušeli i kousek chůze jeskyní v totální tmě - též velmi zajímavé. Ven jsme vylezli na úplně jiném neznámém místě v lese. Pod širým nebem bylo znatelně tepleji než dole. Vrátili jsme se lesem pěšky ke vchodu, kde čekala naše kola, a vydali se na zpáteční cestu.
Zmínil bych se jen o názorové roztržce na jedné křižovatce za vesničkou Střemeníčko, kde Honza nárokoval jedno odbočení vpravo, ale Dundee a já jsme ho naprosto svorně ignorovali a pokračovali dál rovně. Křičel za náma "vy blbci, tadyma doprava", ale my dělali jako že nic. V zoufalosti už vytáhnul poslední trumf a křičel "Radku, pamatuješ na Chudobín", čímž mi chtěl připomenout, že před třemi lety jsem se s ním nedaleko odsud taky na jedné křižovatce hádal a chtěl jet špatnou cestou. Pravda, prohlásil jsem tehdy v omluvné básni, že už se s ním nikdy přít nebudu, a tak jsem teď využil lsti a volal za ním "Já nic, já jedu za Dundeem.". Když viděl, že s námi nehne, tak nás znechuceně dojel a u první další křižovatky se ukázalo, že jedeme dobře. Aspoň že tak!
Kousek za vesnicí Senička jsem pak ve 14:00 slavnostně ohlásil celkových 9000 km ujetých na svém Authorkovi. Podařilo se mi tím splnit dvoutisícovou kvótu, co jsem si stanovil pro letošní cyklistickou sezónu. Hurá. Dojeli jsme až do Drahanovic, kde jsme si dali pozdní (o to však vydatnější) oběd i s polívčičkou. Tam jsme se také rozloučili. Dundee s Honzou vyrazili směrem na Olomouc a já do Prostějova. Je dost možné, že dnešní výlet byl v tomto roce posledním.
|