Akce HOSTÝN !

Iniciátorem tohoto výletu byl Dundee? Ne, kecám, byla to Jana. Ano, čtete dobře, Jana. A k Vašemu překvapení vězte, že "Jana" není přezdívka žádného dalšího bláznivého cyklomana, ale jméno slečny. Opravdové skutečné slečny, která nám dovolila, abychom ji vzali s sebou na výlet. To je ovšem grandiózní novinka, na kterou jsme se těšili od dob co na kolech blbneme. Doposud se nás totiž dívky bojí a stále se odmítají nechat přemluvit k jakékoliv projížďce - žeprý by to nezvládly. Teď už vím, že je to přehnaná skromnost. Ale pěkně od začátku.

Na tu sobotu jsme s Honzou měli původně naplánovaný cíl Hostýn u Bystřice p.H. Už z toho, že ta bystřice je "p.H." vám je jasné, že to bude kopec. A není to kopec ledajaký, ale je to kopec úctyhodný. Na jeho vrcholku se nachází velký kostel, rozhledna a milónsedm krámků, poněvadž je to uznávané poutní místo.

Pak přišel Dundee s tím, že chtějí jet s Janou (to je ta Jana o níž jsem se zmiňoval na začátku) na Helfštýn. Má se tam konat nějaký kulturní "tyjátr", rytíři, šermovačky a tak nápodobně a vůbec. Této shody okolností jsme využili a navrhli - nebo to navrhli oni?, že se spojíme a doprovodíme je (já a Honza) až k Helfštýnu, a pak si pojedeme na Hostýn. Naše trasa se tím sice trošičku odchýlila, ale nepatrná zajížďka cca 40 km nehraje žádnou roli.

A opravdu jsme vyjeli. A tady musím ostatním udělit veřejné pokárání. Říkalo se, že když s náma pojede ženská, tak že pojedem pěkně pomaloučku. Vykřikovali se takové věci, jako že se bude udržovat rychlost 22 km/h a tomu, kdo by byť i nechtěně překročil limitní rychlost 30 km/h, bude vynadáno do bezvědomí a bude ihned poslán domů rodičům. To všechno se předtím říkalo. Já si to vzal k srdci a rozhodl jsem se, že až k Helfštýnu nepojedu ANI METR jako první, a to jsem naprosto do puntíku dodržel. Ba co víc, držel jsem se většinu času jako úplně poslední a jen překvapeně sledoval, že se jede "normálně" 26 km/h jako by se nechumelilo. Jana to ale zcela naprosto v pohodě zvládala, takže jsem nechtěl dělat paniku a na rychlost nijak nahlas neupozorňoval.

Tímto svižným tempem jsme tedy dojeli až k Helfštýnu. Na křižovatce s odbočkou nahoru na hrad je hospůdka, tak tam Honza zašel. A co donesl Honza z hospůdky? Správně děti - Honza donesl z hospůdky pivo. Nebylo to však pivo ledajaké, ale byl to Zubr. Nic proti této značce, znám však i lepší (prosím nebijte mě!). Jana si dala dřevěný klacek z jedné strany zamrzlý do něčeho bílého a tvářila se spokojeně. Pak jsme se rozloučili a hurá směr Bystřice. Jo, ještě jsme se domluvili, že se kdyžtak na zpáteční cestě sejdem v 5 hodin v Přerově v zahradní hospůdce u pivovaru. Čaues, mějte se!

Až do Bystřice p.H. (neutrální) se nedělo nic zvláštního. Byl čas na oběd. Jako obvykle nezklamu a povím Vám, co jsem si dal, poněvadž to stojí za zmíňku: Pstruha na roštu s dvojtýma opékačkama a půlkilovou zeleninovou oblohou. A že teda byl skvělej, na to můžete vzít jed. Byl tak velký, že přesahoval z obou stran přes ten podlouhlý talíř, i přes uličku mezi stoly. Musel jsem hlídat chlápka co seděl vedle, aby mi to nenápadně neujídal. Problém? Ne, zvládl jsem to. No a ještě si představte, že k našemu stolu přišel nějakej dědula, chvilku se na mě díval jak jím, a pak s úsměvem povídá: "A copak? Kostičky nám nelezou, mladej pane? No jó...". Nechápal jsem. Co to jako mělo bejt? Asi nějaká místní figurka. Naštěstí nás nechal být - vybral si k obtěžování někoho jiného támhle v rohu, takže ze rvačky nic nebude. Stejně se nerad peru, leda bez namáčení a na 40.

Ho-hó, teď nás čeká to nejzajímavější - nahoru na Hostýn! Je to pěkný výšlap po středně široké asfaltce vedoucí lesem. Předjíždí nás jen pár autobusů s lidmi a s dětičkami, co mají obličej namáčklý na skle a ťukají si na čelo: "Mámo, podívej! Co to je za blázny?! Dřou se tady, přitom se nahoru dá jet autobusem. Ti jsou ale hloupí."

Za 40 minut zdoláváme stoupání. Pečlivě uvazujeme koně (zamykáme kola) u zídky a jdeme navštívit chrám - je to tam moc pěkné. Venku je spoustu krámků. Zakupuji si čistě z experimentálních důvodů od Algidy jeden kus BIG ESKYMO (nikdy předím jsem to neviděl ani nejedl). Honza si kupuje taky jedno - pivo. Zvládá ho podstatně rychleji. Hmmmm, já už nemůžu. To ESKYMO je opravdu příliš BIG ! Tak mě teď napadá hádanka: Má pstruh rád zmrzlinu? Odpověď: Nemá, zkoušel jsem mu ji dávat a nechtěl. (No dobrá, nic moc.)

Pak jdeme na vyhlídku. Co to tady šustí? Větrná elektrárna tady? Proč?! Nemám nic proti čistým způsobům získávání energie, ale nemohly by tyhle obří vrtule stát někde bokem v údolí, kde by tolik nehyzdily okolí? Navíc tam nefučí vítr a nedělalo by to takovej kravál. No nic, zpátky k vyhlídce. Díváme se na cesty, kterými jsme jeli do Bystřice, jako na obří plastickou mapu. Rozhled je fantastický - mám rád kopce a jejich vrcholky!

Vracíme se k ořům. Oddaně na nás čekali, jen spásli trochu trávy kam až jim uzda dovolila. Usedáme na ně a tryskem vijóóó dolů, 10-ti minutový sjezd. Vydáváme se směr Přerov. Čas máme dobrý, nakonec budeme na Janu a Dundeeho ještě čekat. Honza sprintuje, protože se těší na pivo. Notně zlepšujeme průměrku - ten Honza jede jako ďáběl. Opravdu, on mi stačí!!! :-)

V Přerově zastavujeme a hele, oni už tu jsou! Shodou okolností právě přišli - tomu říkám ideální souhra. Něco málo pojídáme (kromě mě, protože můj pstruh v žaludku stále nemá hlad), něco málo i popíjíme a začíná pršet. Ouha, ouha. Déšť je vydatný, a tak čekáme až přestane. Jsem trošičku unavený a dávám si dvacet (minut spánku), ale nepomáhá to - teda proti tomu dešti. Prší a prší a prší. Nejodvážnější členové skupiny začínají plánovat, že pojedem v dešti. Evidentně nejsou normální - měl by jim být odebrán občanský průkaz. Mně už ho sebrali dávno. Přesto doufám, že Jana důrazně odmítne. Ona si však klidně obléká šusťákovku a chystá se. Óó-jé, já nechci. Ale nocovat tady taky ne.

Až do Prostějova (28km) jedeme v dešti. Máme ale celkem štěstí, například mě drsně ohodilo vlastně jen jedno auto. Celou dobu jsem si držel asi 20 metrů odstup od ostatních, protože vlivem jejich krátkých blatníků jsem párkrát ochutnal směs: kyselý špinavý déšť z vozovky + pár kamínků + nějaké to blátíčko = nechutnalo mi to. Kousek před PV jsem byl překvapen hladovou krizí, která obvykle velmi rychle přejde v depresi, obzvláště v dešti. Nechtěl jsem ostatní znervózňovat a volat na ně ať zastaví, tak jsem si za jízdy jednou rukou vybalil Tatranku a začal se ládovat. Honza se zrovna ohlédl, a pak všichni propadli v hurónský smích. Až později jsem se dozvěděl, že zrovna mluvili o mně - že jedu pořád vzadu, že už asi nemůžu, že mám nejspíš depku a tak - no a já si prý zatím "úplně klidně žeru" :-). Vypadal jsem určitě náramně spokojeně, taky jsem byl. Co nadělám, pstruh prostě dostal hlad.

Na první křižovatce v PV se rozdělujeme a frčíme každý domů - usušit se. Ale co, hlavně že je pohoda!

ČESTNÉ UZNÁNÍ
Uděluji tímto Janě čestné uznání za úspěšné zdolání tohoto cyklovýletu. JANO, SEŠ FAKT DOST DOBRÁ!!!