Časy se mění a naše plány taktéž. Tuto sobotu a přilehlý volný pátek jsme původně měli namířeno na Vranov. Po zkušenostech s v této roční době vytrvalými protivětry jsme ale zbaběle onu dosti dlouhou trasu vypustili a vrhli se "jen tak kousek za obzor".
A tak, v 8 hodin ráno, se před naším domečkem sjel (scházení je pro pěšáky) Honza a Dundee. Byl jsem již připraven - jen jsem kontroloval stav svého Authorka a sem tam ho přepucoval - to už je takový předodjezdový zvyk. Pak jsem kámošům podal papírek: "Přečíst! Zapamatovat! Sníst!". Moc mě sice nechápali, ale snědli to - teda přečetli chci říct. Na lístku byl návrh dnešní trasy. Sepsal jsem to už v noci. Když jsem se totiž asi ve 3:57 hodin probudil, přestalo mě z nenadání bavit zabývat se dál nudnou činností zvanou spánek a raději jsem vzal z nočního stolku mapu (neříkejte, že vy ji tam nemáte!) a vyhledal trasu. Po půl hodině bylo vše důkladně promyšleno včetně hrubého odhadu kilometráže - 120km - prostě klasický kratší výlet.
"A co to jako je, tady to číslo?", zeptal se Dundee. Na papírku totiž byla jen jednotlivá města oddělená pomlčkami a pod tím "120" bez udání jednotky. "To nic. To jsem si jen tak zrovna propočítával, kolik mi bude za 95 let let", snažil jsem se blafovat. "Aha - já se lek, že to jsou kilometry", odpověděl zklidněně Dundee. Honza nic neříkal - nechtěl dělat paniku.
Vyjeli jsme směrem na Přerov. Tu cestu známe všichni nazpaměť, takže z počátku dokonce neproběhly ani žádné spory na každé křižovatce. Ten pravý zmatek začal dělat Honza až v Přerově. "Znám to tady - provedu vás přes město mimo centrum - abychom se vyhnuli silnému dopravnímu provozu". Pokud jsem to doposud dostatečně nezdůraznil ve všech předchozích článcích, tak kdykoliv Honza řekne "Já to tady znám", vybaví se mi zkušenost z jedné cesty, kterou taky "tady znal", a když jsme skončili (my i ta cesta) uprostřed lesa, doplnil, že tu byl když mu byli tři roky a že si to všechno přesně pamatuje - akorát že to tu vypadalo trochu jinak. No já spíš myslím, že v těchhle místech asi vždycky usnul nebo mu vypadnul dudlík a přestal dávat pozor. Ale zpátky do Přerova - poklidnému centru jsme se opravdu spolehlivě vyhnuli a sunuli si to po okruhu v kolonách aut a přejíždějíc z pruhu do pruhu přes miliónšest křižovatek. ;-)
Z Přerova do Lipníku n.B. jsme si na mapě vyhlídli takovou pěknou vedlejší cestu. Ukázalo se ale, že je celkem zákeřná, protože se nás několikrát pokusila "setřást" zpátky na hlavní magistrálu. Jednou se jí to málem povedlo - vraceli jsme se asi 300 metrů.
Blížíc se Lipníku jsme s úctou pozorovali zalesněné prudké vrcholky místních velehor. Máme namířeno na hrad Helfštýn - a kde asi bude? Ha? Vidíte ho někdo? Jen Honza, jelikož je z nás nejvyšší, ho viděl - támhle na tom vrcholku čouhá nějaká věžička. Kopeček vypadal móóc pěkně prudce. Znovu se musím pousmát nad tímto druhem uvažování a nad společnou konstelací slov "pěkný, prudký, kopec". Ale když von je fakt každej prudkej kopec pěknej! Během chvilky jsme nahoře a zhluboka odfukujeme. Po důkladné prohlídce hradu u místního stánku zakupujeme točené pivo s pěknou bílou čepicí a usedáme. Jó, je to dobrý - akorát to slunce by nemuselo tak pařit. (Pardon, to jsem Vám neřekl - drsně pařilo slunce.) Místní posezení bylo tvořeno pěknými dřevěnými lavicemi a stoly, ale zapomněli na nějaký ten "zastiňovač" (=slunečník). Dundee se ještě schválně slunci vystavoval, že prej se chce vopálit. Po pár pivech nám pod nos zavoněly pečené buřty. Marně jsme je však hledali na jídelním lístku - aha - Hej Dundee, ty se nám ňák připaluješ. Dundee si rychle polil ramena pivem, jen to zasyčelo. Pak uznal, že dnes asi nebude na chytání bronzu ten pravý den. K mé velké radosti jsme usedli na kola, že pojedem dál. Ti dva pivomani by tam totiž nejraděj seděli až do večera.
Sjeli jsme prudký kopec dolů a hned se zase škrábali do dalších vrcholů tohoto horského terénu. Pak se to stalo. V jednom kopci, ani už nevím kdo (ale já to nebyl) povídá: "Hele, tady na silnici je namalovaná 100ka, takže po 100 metrech je výšková prémie!". Ha, ha, ha - zasmáli se ostatní. Pak najednou bylo ticho a všichni jsme po sobě vzájemně pokukovali. Teprve teď mi to došlo! Vždyť my se hlídáme, kdo první začne spurtovat! Objevili se první hlášky: "Hej, neblbněte!" a "Nemyslete si, že s Váma budu do těch šílenejch kopců závodit!". A pak najednou hrrrrr - všichni tři jsme vyrazili vpřed. No co vám mám povídat, zkuste si rozmakat to v takovém terénu naplno a do pár vteřin být nahoře! Taky to podle toho vypadalo. Syčeli jsme jak papiňáci, smáli se a nahoře nemohli popadnout dech. Normální blázni! Člověk rozumný by řekl - tak jo, sranda musí bejt - ale teď si laskavě uvědomte, že máte v nohou 55 km a nejste ani v půlce cesty, tak klídek, jasný?! Pokračovali jsme tedy dál rozvážně a pěkně pomalu ...ale jen do poloviny následujícího kopce. Pak zas někoho napadlo, že vystartuje a druzí, kteří jsou "pro každou špatnost", se přidali. Tak se to opakovalo až do Teplic n.B.
V Teplicích n.B. jsme navštívili Zbrašovské aragonitové jeskyně a kousek dál v Hranicích pak dali oběd. Krůtí steak se šunkou + hranolky a obloha - jó, to si nechám líbit. Po 15-minutovém poledním klidu jsme pokračovali v krasojízdě. Jelo se nám dobře a ani jsme si nevšimli, že se Honza začíná drsně přehřívat. Když jsme pak najednou někde u Býškovic na chvilku zastavili, Honza si stoupnul pod strom do stínu a tvářil se zcela nepřítomně. Neodpovídal na dotazy co mu je a odmítal se kochat okolní krásou přírody. Vyndal jsem z ledvinky halogenovou baterku a posvítil na něj - ok, není to s ním úplně špatné - na světlo ještě reaguje. Trošku se probral a do ticha pronesl: "Asi chcípnu...". "Hurá! Mluví!", zaradovali jsme se s Dundeem. Když se dosyta vypovídal (to jest když tuto holou větu ještě asi 2-krát zopakoval), rozhodl se že pojedem k nejbližší hospě, kde si musí doplnit tekutiny. A jak řekl, tak se stalo. Jakmile potom vyzunkl pivo, zcela se proměnil a žádal nás, abychom na jeho pohřební výroky zapomněli. Takže už vím, na co Honza funguje!
Cestou zpátky, opět přes Přerov, jsme už nechtěli ani nikde zastavovat, ale vedle tamního pivovaru byla hospoda se zastíněnou zahrádkou, odkud zcela nádherně voněly makrely. To jsme nemohli vynechat. Akorát to teda nebyly makrely, ale různé vepřové lahůdky grilované na roštu. No co, i tak to perfektně vonělo. Takže jsme si tam dali pivo a bramborák ;-). A nehledejte v tom logiku - sám nevím proč vlastně. Asi jsme na něho měli chuť nebo co. Takto posilnění jsme zbytek trasy zdolali velmi svižným tempem a co nevidět se na jedné z křižovatek v Prostějově rozjeli každý k svému domovu (...kde již na nás na stole čekalo další jído - vydatná večeře ;-)).
Dodatek PCB784125: Vlivem Dundeeho jsme dobrovolně dosáhli průměrné rychlosti 21.85km/h, což je na 135 kilometrech velmi velmi slušné.
|
|