Akce 2500 !

Někteří lidé jsou podivíni, někteří jsou blázni, někteří blázni to o sobě i vědí a někteří se tím dokonce chlubí.

Letošní léto jsem na kole najezdil více, než za celý předešlý život (to je jen takový letmý odhad - a navíc to ani není pravda, ale zní to dobře). Za necelých 5 měsíců se cifra na tachometru vyšplhala od nuly až na 2475 km. Pěkné, že?! Ale něco mi tady nehraje. To číslo. 2475. Takové ...nekulaté. S tím se musí něco udělat.

Přišel listopad a s ním podzim. Venku fouká vítr a je sychravo - nu což, teď už se vyjet nedá. Je to sice trapné, ukončit sezónu právě s takovým skóre, ale budu se s tím muset smířit. Budu muset?! Jestli uznáváte nějaká magická čísla, jako například sedmičku (7), třináctku (13), mocniny dvojky (i tací jsou mezi námi), tak mezi ně klidně zařaďte dvatisícečtyřistasedmdesátpět (2475), protože tohle je to úplně nejmagičtější numero. Ne, že bych kvůli němu zrovna nespal, ale kdykoliv někde padla řeč na léto a tedy i na ježdění na kole, neopomenul jsem si postěžovat, že jsem nedokázal dotáhnout dvaapůltisícovku. Kam se hrabou horolezci se svýma osmitisícovkama, já jsem ujel nadmořskou výšku nejvyššího vrcholu světa 279.76-krát - co na tom, že ve vodorovném směru. Ale všecko marný - ať jsem se na to díval ze všech stran, pořád mi chybělo těch zatracených 25km. V sobotu večer, po velmi příjemné návštěvě mých přátel, jsem se rozhodl, že zítřejšího dne tu zakletou hranici pokořím.

V neděli ráno jsem šel zkontrolovat venkovní teplotu. Skvělé! Ani ne po pěti minutách dýchání na okno s radostí zjišťuji, že tam někde z druhé strany je opravdu teploměr, a co víc, je tam i nějaká rtuť. Ba co dím, dno té skleněné trubičky je téměř zaplněno - venku je tedy zaručeně nějaké změřitelné teplo. Během dopoledne sbírám odvahu k uskutečnění slibu, který jsem si včera dal. Proč jenom jsem tak tvrdohlavý, a to, co si vezmu do hlavy, chci za každou cenu splnit? Nešlo by to nějak? ..odložit? Vnitřní hlas mi ale nadal do zbabělců takovým způsobem, že už jsem se o nic nepokoušel a jen tiše povzbuzoval oranžové kolečko na obloze, aby přece jen aspoň trošku začalo hřát. Později, posilněn obědem, počal jsem řešit další problém. Mám vyjet v klasickém oděvu, v ELATRu? (ELasťáky A TRiko) Co na to lidi? Organismus to nějak zvládne (heslo: co nezabíjí, posiluje), ale můžu si vzít na svědomí prostějovské spoluobčany, kteří nic netušíc vyjdou si na nedělní odpolední vycházku a ...uvidí mě. Mám vůbec právo takto hazardovat s jejich duševním zdravím? Ne, odkládám ELATR a oblékám ELAŠUS (ELasťáky A ŠUSťákovku). To je ono - kompromis. Ještě se musím nějak nenápadně vytratit z domu, protože když mě s holýma nohama a se záměrem jet takhle někam na kole uvidí zbytek naší rodiny, zavolají pohotovost, která mě v kazajce odvleče do blázince. Tím by mi znemožnili dojet stanovenou bájnou "metu" - z čehož bych se pak (po několikaletém pobytu v takovém ústavu) opravdu pomátnul.

Vybíhám z pokoje. Teď se nemůžu nikde zastavit - je to jako v soutěži "Pevnost Boyard". Mám krátký limit, ve kterém se musím dostat ke kolu, nastrojit na něho batoh se záložníma šusťákama (kdybych měl náhodou opravdu zmrznout, tak ať aspoň oblečený), nasadit cykloflašku s pitím a vyjet. Pak budu mimo nebezpečí - z dosahu "normálních" lidí.

Podařilo se. Jedu si jen tak na kole na výlet, 9.listopadu. Dnes se nám udělalo pěkně, sluníčko svítí, ale žádný vedro. Pro jistotu se ale tvářím neviditelně, abych nezpůsoboval přílišný rozruch. Výborně! Lidé, stojící v zimních bundách na autobusových zastávkách, mě ignorují. Netroufli by si vzájemně jeden druhému tvrdit, že mě viděli. "Jste normální? V takové zimě a cyklista v kraťasech, to je přece blbost!"

Po prvních pěti kilometrech jsem rozehřál nohy a opravdu mi nebyla zima. Uvěří mi to ale jen Honza, který jezdil takhle "na lehko" i při 4 stupních. Brrr! Uznávám, že proti němu jsem v tomhle úplný amatér - teď je víc než 10 stupňů. Jediné, co mi vadí, je celkem chladný protivítr. Ve Vícově jsem to plánoval otočit a objet tak svůj klasický "střední-prodloužený okruh" (tedy celkově cca 30km). Ale jelo se mi tak dobře, že jsem pokračoval dál. Blížilo se Malé Hradisko a já začal pokukovat po displeji. Uprostřed této vesničky naskočilo DST 2500. Jo! Šampus jsem ale s sebou neměl, takže jsem si připil jen překvapivě dobře vychlazenou vodou z cykloflašky. Pokud se Vám teď vybavují tučné novinové nadpisy typu "Uřícený se napil studené vody" v rubrice černá kronika, pak vězte, že jsem si jen tak opatrně symbolicky cucnul.

Jak jsem stoupal až do Protivanova, okolní teplota stále znatelně klesala. Kolik mohlo být nahoře při jízdě po hřebenu Drahanské Vrchoviny z Protivanova přes Bousín do Drahan si netroufám odhadnout. V Drahanech jsem dal Tatrankovou (viz. slovníček) a malou pauzu. Čekal mě 8-kilometrový sjezd, který v létě patří mezi naprosté chuťovky s jízdou rychlostí přes 50 km/h. Teď se to nedalo. Silnice byla namoklá, takže by byl hazard nechat to rozjet nad 40-tku. Ale i tak to bylo fajn - vzpomněl jsem si, jak tady byl při letních sjezdech příjemný chladivý větřík. Nezlobil bych se, kdyby byl teď pro změnu raději teplý, ale on ne. Přesto bylo během rychlého klesání cítit postupné oteplování - no jo, nížina je nížina.

Domů jsem se vrátil po 3 hodinách. Dal jsem si teda pěkně do těla. Ale hlavní cíl cesty byl splněn - 2500 km. Přesněji - teď mám najeto 2533 km. No řekněte, není to příjemný pocit?! 2533. Hmm... 2533?! Nějaké divné číslo, takové ...nekulaté. S tím se musí něco udělat. Že tohle jste už někde slyšeli? Máte pravdu, ale klid, budu to řešit opravdu až příští rok... :-)