Podzim. Rok 1998 se chýlil ke konci a na můj dotaz "INFilvest bude?" zareagovala Peťula "bude" a zajistila chatu u vesničky Bystřička. Ano, je to stejné místo, kde se konala poslední slezina. Začal jsem verbovat další jedince - jako osobní prestižní záležitost jsem si zadal zmanipulovat k účasti Pavla. Je to totiž váhavý a nevyzpytatelný člověk, taky by se mohl rozhodnout nejet, a potom bych cestoval z Prostějova sám. Ne že bych se bál jet vlakem sám, už jsem to několikrát s menším či větším úspěchem praktikoval, ale co můj batoh?! Doma jsem ho až po horní okraj naplnil vším co se dá jíst a nebylo přivázané, takže váží pěkných pár kilo. Uznejte, že vzít s sebou Pavla, bylo jediným řešením. Slíbil - je vyhráno. Nosič, obveselovač a osobní strážce (gorilka) bude!
Domluvili jsme se na jednom ranním vlaku, do kteréhož Pavel nastoupil v Prostějově na hlavním nádraží a já přistoupil o jednu stanici dál. Pokud hádáte, že důvodem je menší vzdálenost k oné zastávce od mého bydliště, máte pravdu jen částečně. Hlavně jsem nechtěl vystrašit Pavlíka, je to přece kamarád. Kdybych mu svůj batoh narval na záda už na hlavním, určitě by dělal drahoty a třeba i odmítal nastoupit do vlaku, čímž bych byl namydlen.
Po přistoupení ve Vrahovicích - to je ta naše krásná malá příznačně se jmenující zastávečka u hřbitova - jsem byl osloven slečnou paní průvodčí. Na tento okamžik jsem se předem připravil a suverénním hlasem oznámil cílovou stanici Bystřička. Jak se dalo čekat, mladá průvodčí značně znejistěla. Měla výraz vyvolaného dítěte u tabule, které místo toho, aby si včera opakovalo zastávky a kilometráže, koukalo dlouho do noci na krávovizi (nebo chcete-li kravinovizi). Zachovala si však profesionální imidž (čti: image) a zdvořile se otázala kde to je. Abych ji přestal škádlit, vytrhl jsem z ruky Pavlovi převážnou část jeho lístku (držel ho totiž, darebák, celkem pevně) a podal jí ji (tu část), aby to tak nějak opsala - opět jako ve škole. Celý problém se díky tomu zredukoval na odečtení kilometráže z Prostějova hl.n. do Vrahovic. Snažil jsem se využít i této její neznalosti, ale ukecal jsem to jen na 3 kilometry a tím pádem zůstal v tarifu "101 a víc". Nepřesvědčilo ji ani mé tvrzení o absolvování matematické VŠ a o tom, že při vhodně zadefinované operaci "mínus" může být 105 - 3 rovno třeba 99. Smůla, odečítat metodou kupeckých počtů prostě uměla a nechtěla o tom dále diskutovat. V Olomouci jsme si vyzkoušeli běh a na poslední chvíli přestoupili do druhého vlaku. Dundee by měl ze mě radost - obvykle ho štvu svým vynucováním příchodů nejpozději 10 minut před odjezdem.
Při vystupování v Bystřičce jsem marně hledal slavobránu a červený kobereček, o kterém jsem Pavlovi poslední hodinu cesty básnil. Podcenil jsem INFáky - nikdo nás nevítal, nikdo neprovolával "Ať žiju!" a "Sláva Soptíkovi, sláva!". Co mě však dorazilo, bylo odmítavé Pavlovo gesto, když jsem ho slušně požádal, aby pěkně bez řečí vzal moje zavazadlo na svá záda. Ha, zrada! Vzpoura robotů! To si ten ukrutný bágl mám jako nést sám nebo co?!
Po zdolání dosti prudkého stoupání k chatě jsme znejistěli. Obvykle bývají již z dálky slyšet matematické nebo počítačové výkřiky a hurónský smích, nyní se však skrz dřevěné stěny linuly jakési dětské hlásky a žalovníkovské "on mi říká blbečku". Ale ano, je to ta chata. Jsme tu dobře, ale něco tu nehraje. Opatrně klepeme, otvíráme dveře a spatřujeme mateřskou školku. Že chatu prodali a kupující si zde zřídil školku, bych chápal, ale co tu dělá Peťula? Během následujících několika minut je mi vše vysvětleno. Natáčí se tu totiž remake slavné veselohry "S tebou mě baví svět" v dámské verzi a několik odvážných žen zde už třetí den krotí svá dítka. Nic proti ničemu, ale trochu se obávám, že náš částečně alkoholický dýchánek nebude pro malé občánky právě výchovný. V odpoledních hodinách ale prý dosavadní osazenstvo odjede domů. I s dětmi - ó, jak šlechetné.
Teď je ovšem na řadě jinačí atrakce - Peťula je pověřena, aby zajela autem do Valmezu pro víno. Bere si s sebou jednu z přítomných dam a chtějí ještě nějakého "silného chlapa". Tuhle šanci na skvělé zážitky nesmím propást. Zpočátku nechápu, čím jsem si zasloužil lukrativní místo na sedadle vpředu. Pozor, teď budu dost přehánět, tak to berte s rezervou, však mě znáte. Spojka, plyn, hrrrrr.... setrvačná síla nás zatlačuje do sedadel a ujíždíme k městu o 107. Je dost kluzko a mlha, nepomáhá ani stálé otírání skla - pořád není absolutně nic vidět. Stěrače stírají, ale ostřikovače neostřikují. Peťula totiž prohlásila, že se s kapalinou musí šetřit. Cestu zná nazpaměť - chvílemi jedeme po poli, dost to drncá, ale kdo by se tím znepokojoval - je to bezpečnější kvůli protijedoucím autům. Když jedeme zrovna po cestě, pořád na nás blikají a troubí, nechápeme proč. "Aha, možná jim vadí, že jsme nerozsvítili světla - copak to se musí nebo co? Tak dobře, já teda rožnu, ale kterým čudlíkem? Cvak!", a plechová střecha této Škody 105 se zvolna odklápí a láme do harmoniky vzadu. Nechci rýpat, ale jezdit v prosinci kabrioletem mi nepřipadá vhodné. Další "Cvak!", a z palubní desky vyjíždí stoleček s "Fereró rošé". Ani na piknik teďka nemám pomyšlení, raděj bych se, kdybych měl volant, snažil s ním tak nějak otáčet a míjet protijedoucí kaskadéry. Hvízd - uf, těsně vedle. Kdyby tahle jízda byla počítačová simulace, doporučoval bych rychle uložit pozici, dokud máme ještě nějakou energii. Nebo bych to hnedka ukončil a pustil znovu v nějaké lehčí obtížnosti - takhle je to přece nehratelné. Peťula je však gamesnice radost pohledět a tak se dostáváme do Valmezu. "Nejezdi tak blízko u krajéé.... ajééé.... neboj, to ti dosvědčím, že ta paní už tam ležela." Tady ve městě to Peťka zná. Nejdřív zajedeme na hlavní nádraží omrknout odjezdy vlaků. Po čtvrtém průjezdu od cedule Valmez po ceduli Valmez a naopak se smiřujeme se skutečností, že hlavní nádraží bylo někam přemístěno - prostě tam co dřív bylo už není. Centrum naštěstí zůstává zhruba uprostřed města, sláva, tak koupíme aspoň to víno. Po vystání půlhodinové fronty si necháváme načepovat 12 litrů červeného polosladkého. Pumpař zinkasuje 456Kč a s rozzářeným úsměvem popřeje velmi nahlas a uctivě "Příjemnou zábavu!". Jako by věděl, že to budeme pít. Vracíme se na chatu.
V odpoledních hodinách dorazil Babáq, Miloš Pařátek a Rudla. Oproti tomu nás na chvíli opouští Peťula, která autem odváží dosavadní dětský tábornický turnus domů. Asi o hodinu později začnou pod okny řachat petardy. Pak je chvilku klid - to je podezřelé. Taky že jo - prostrčeno pod dveřmi se objevuje jakési syčící svinstvo, ze kterého se velmi rychle a aktivně žene hustý dým a zabírá vnitřní prostor. Smradu jak v pekle, je na čase odemknout a pustit návštěvu dovnitř. Po pěti minutách jakž takž vypuzujeme páchnoucí kouř a spatřujeme Skipouše a Tondonína. Večer jdeme do místní hospůdky, popíjíme pivo a pojídáme vejce s muchomůrkami a pečivem. Ve 22:10 si nás tam vyzvedává Peťula a vracíme se zpět na základnu. Jo, ještě jsem vám neřekl, že na chatě neteče voda. Pro tuto potřebnou surovinu se chodí s umělohmotnými lahvemi, kbelíky a konvicemi, asi 200 metrů přímo do lesa k pramenu. Všichni jsme ale leností prolezlí skrz na skrz a nikomu se tam jít nechce. Kolem půlnoci už všechna voda došla a někdo jít musí. Žádná z metod (losování, hlasování, náhodný výběr, nucení, vyhrožování) ale nepomáhá. Řešením je jediná možnost - musíme jít všichni. Venku je docela zima, odhaduju kolem nuly. Babáq přesto vychází ven jen v košili. Dobře, taky budu takovej machr a jdu bez bundy. Venku se ho ptám, jestli mu není chladno a on na to, že ne a s úsměvem dodává: "Hm. Já si klidně i rozepnu knoflík u krku." a tak i učiní. No to si přece nenechám líbit: "Hej! Tak to já si taky rozepnu, ale klidně dva knoflíky.". Babáq: "Ho! Tak další dva.". Já: "Dorovnávám a navrch si rozepínám oba rukávy.". Nastal nelítostný souboj na život a na smrt, kdy si cestou do lesa k pramenu svlékáme košile, tílka a ponožky, abychom dokázali, jak jsme otužilí (respektive jací jsme recesisti). Už to vypadalo, že přijdou na řadu i kalhoty, ale naštěstí jsme u cíle. Když se zastavíte, přestanete se pohybovat (překvapivé zjištění, že?!) a teprve nyní pocítíte okolní zimotu naplno. Situace se obrací: "Zzzz... Hej, tak se mi zdá, že si ty ponožky klidně zase obleču...". "Zzzz... Co ponožky, to já si klidně obleču i to tílko.". Takto se inverzním způsobem uvádíme do původního stavu. Ostatní se celou dobu jen nejapně smáli, místo aby se taky aktivně zapojili. No prostě, jsou to slabčáci a žádní hrdinové, jako my dva - viď že jo Babáqu. ;-)
Časně ráno, kolem 9:30, vstáváme a vydáváme se do obchodu koupit nějaké jídlo. Ne, že by nám scházelo, ale je to takový lidský zvyk, chodit nakupovat. Po návratu jdeme vařit klasický oběd - špagety s kečupovou omáčkou a obsahem masových konzerv (psi, kočky, krysy). Odpoledne jdeme na vycházku po blízkém okolí. Hlavní atrakcí je nalezené velké klubko ostnatého drátu, které je podnětem pro různé skvělé nápady, jako např. zamotat do něj Peťulu, s čímž všichni svorně, kromě ní, souhlasí. Nakonec jsme to ale neudělali - kdo by nám vařil a pečoval o nás?! Nedlouho po návratu přijíždí Dave s Janou, a tím pádem jsme komplet - 10 lidí. Dámská část z přítomných vytváří z různých ingrediencí (někdy je lepší nevědět) pomazánku a patlá ji na veku. Aby nebylo vidět, co všechno se v té směsi vyskytuje, přikrývají to salámem a na vrchol pokládají maskovací vajíčkové a okurkové kolečko. Tondonín je naprosto zvrácený a vytahuje injekční stříkačku. S napětím očekáváme, na co se chystá. Nabírá do stříkačky kečup a chlebíčky hyzdí rozličnými ornamenty. To jsem teda ještě neviděl. Naštěstí ty vyzdobené i sám jí, takže je nebudeme muset vyhodit. K večeru poprvé zapínáme místní televizor, abychom shlédli Mrazíka. Sice to každý z nás zná úplně zpaměti, ale je to kultovní dílo, které nelze vynechat. Obzvláště v leže, přikusujíc chutné chlebíčky a popíjejíc dobré červené vínečko, je to nezapomenutelný umělecký zážitek.
Blíží se půlnoc. Chystáme šampáňa a rakety. 00:00!!! Nový rok 1999 je tu! Společný přípitek a můžeme začít s ohňostrojem. I když foukal silný vítr, který dost komplikoval zapalování knotů u raket, petard a obdobně se jmenujících zábavně-pyrotechnických předmětů, nakonec se nám přece jen podařilo většinu z nich aktivovat (jednou pro vždy). Na okolních chatách to taky pěknou chvíli řachalo, lítalo, pískalo, prskalo a bouchalo. Nejeden pyroman si určitě přišel na své, a tak to má být. Hodně zdraví, štěstí, lásky a radosti přeju všem!
1.ledna se již tradičně obědvá čočka s chlebem, abychom dle pověsti měli všichni i dostatek peněz. Samozřejmě, že nejsou to hlavní, ale v obchodech je po nás chtějí, takže k něčemu asi přece jen budou. Odpoledne hrajeme Scrable. Kdo to neznáte, je to písmenková hra, ve které je cílem skládat slova. Jako obvykle se objevilo pár sporů nad některými ryze českými výrazy, jako např. KILT, TUTOR, UKÁCEL, nebo nad rozšířením slova RÓM na RÓMICE. Pak se to zvrhlo a někteří chtěli udělat ze SÁM slovo SÁMICE, jiní pro změnu prosazovali uznání ŠKUMPT (to je prý citoslovce kotoulu) či sloveso OŠUKÁCEL (vrozený stud mi brání komentovat). Ještě v průběhu hry dvě černé ovce, Pavel a Milouš Pařátek, ukončují svůj pobyt mezi námi a odjíždějí domů. Beztak je skutečným důvodem, že se jim ve Scrable příliš nevedlo a nesnesli by prohru. Dobře jim tak, jejich dosavadní body jsme si stejným dílem rozdělili mezi sebe, a tím se pořadí zcela a totálně nezměnilo (jak je to jen možné?).
Večer se vydáváme na vycházku k Bečvě. Někteří odvážlivci testují pevnost ledu na okrajích řeky, ale smůla - nikdo se jak na potvoru nepropadl. V místě, kde led není, hecujeme Babáqa, aby se přebrodil na druhou stranu a zpět. Když překvapivě odmítá, kolektivně se sbíráme a vypisujeme mu stále větší a větší odměnu - nakonec až v závratné výši 230 Kč, padesát haléřů. S odůvodněním, že by to nestačilo ani na Acylpyrin, tuto myšlenku definitivně opouští a vracíme se do chaty. Teď přichází má chvíle - jdu vyrábět popcorn. Hlavní ingredienci, k tomuto účelu speciálně vyšlechtěnou odrůdu americké kukuřice, jsem si samozřejmě dovezl z domova (kde jsem ji vyšlechtil v nedaleké samoobsluze). Zatím vždycky jsem tuto pochutinu vařil-smažil ve velkém třílitrovém hrnci. Špinit hrnec by však bylo plýtvání, a tak beru zavděk pánví s nějakým sádlem, kterážto se zcela nevyužita válí na kredenci. Nevím přesně, odkud pochází bílá mazlavá hmota na dně a ve vlastním zájmu to ani nebudu zjišťovat. Po rozehřátí na sporáku simuluje běloba něco jako tání, čímž definitivně prozrazuje svou, i když možná poněkud vzdálenou, příbuznost s tukem. Po vysypání obsahu sáčku kukuřičných zrnek rychle přiklápím pokličku a čekám. Sim-sala-bim, uplynula sotva minuta a popcorn se nám už za občasného protřepání pěkně začíná líhnout. Až na závěrečnou pasáž, kdy se zlotřilí popcorni rozhodli opustit jim vyhrazený prostor uvnitř a ze všech sil nadzvedávali příklop, přičemž nereagovali ani na můj důrazný a mnohokrát opakovaný povel "Hrnečku dost!", se dílo podařilo na jedničku. Dnes už vím, že chyba byla v tom povelu - nevařil jsem přece v hrnci! Jo a o chuťových kvalitách nejlépe svědčí, že jsme to společnými silami sežrali rovněž velice rychle. Asi od 23:00 sedíme u stolečku na terase před chatou a vyčkáváme půlnoc, abychom bouchli poslední šampaňské na oslavu šťastného konce 1.ledna 1999 a příchod 2.ledna 1999. Pak odstřelujeme dalších pár raket a petard, na které jsme včera zapomněli. Obzvláštním osobním zážitkem mi bylo, když jsem odstřeloval z ruky (samozřejmě s tlustou rukavicí a odvráceným pohledem - jak mi to doporučoval pouliční prodejce) atrakci zvanou Římská svíce. Nahoře se to zapálí a pak z toho asi v 3 sekundovém intervalu vyletují vysoko barevné světlice. Jenomže on to byl nějaký jiný typ. Začalo to sršet zlatý déšť a bouchat, takže se všichni až na mě (opakuji, že jsem to stále držel v rukavici) rychle uchýlili do bezpečné vzdálenosti 5 metrů. Když to konečně přestalo, sklidil jsem obrovský potlesk a jásot za svou odvahu. "Vy šašci! Já to nedržel z hrdinství. Chtěl jsem to zahodit na zem, ale co já vím, kterým směrem by to pak plivalo ty ohně?!". Nikomu se tedy naštěstí nic nestalo a já mám propříště důkladné ponaučení, abych nedal na rady stánkových profesionálů.
Druhý den dopoledne, po vystřízlivění, jsme začali uklízet a balit. Na závěr zůstal jediný úkol, rozdělit si nějak přebytečné jídlo, které jsme poskládali do pyramidy na stole. I když se to zpočátku zdálo nemožné, hromada se přece jen postupně zmenšovala, až zmizela úplně. Kde se vzaly - tu se vzaly, se však vygenerovaly i čtyři velké sáčky plné skleněného, umělohmotného a biologického odpadu. Odnášíme je do nedalekých (pár kilometrů vzdálených) kontejnerů na tříděný bordel. Velkým pozitivem je, že se nemusíme vlahočit plakem ani automácet trbusem, neb nás Dave vozme vezem. Cestou zastavujeme v Černotíně, kde obědváme v extrémně levném motorestu (150g rybího filé na roštu s hranolkama a oblohou za 42Kč, to už se dneska hned tak nevidí). Na hl.n. v Hranicích n.M. pak vysazujeme Babáqa (bydli tam kdesi u Ostravy, takže dal už musi jet sam vlakem, bo do Ostravy sa nam fakt nechce). Peťula to měla bezvadné, neboť Dave byl tak laskav a zajel přímo až k nim před barák. Za to jsme byli odměněni exkurzí do garáže, kde jsme žasli nad exponátem Tatry 603 v plném lesku. V Prostějově jsem pak vystoupil i já (též velmi děkuji za odvoz!) a Dave s Janou pokračovali dál, snad až do Třebíče. U toho jsem ale již nebyl, takže víc už vám neřeknu ani "ň".
|
|