Silvestr 1996

Silvestr 1996 - Akce OSLAVA NOVÉHO ROKU číslo 4

Jako se pachatel vrací na místo činu, tak i MI (nejedná se o pravopisnou chybu!) jsme se vrátili na místo, kde jsme trávili společný silvestr poprvé. Cíl je tedy jasný - Tomíkovice, malá to vesnička v údolíčku obklopeném horami a lesy. Odtud již jen pár (asi 2) km svižné chůze polní cestou až do chaty... a jste tam! Posvátné území ticha, krajina nepostižená civilizací, kde by si ani liška nedovolila rušit nějakým trapným přáním: "Dobrou noc!"

Cesta tam - vivat ČD

Po předpředpředloňských neblahých zkušenostech jsem nenechal nic náhodě a pečlivě datum svého příjezdu zkonzultoval s ostatními - zejména s osobou, která měla od chaty klíče. Druhým podstatným úspěchem byla naprosto přesná domluva na konkrétním vlaku, kterým pojedu. Díky tomu (jsem si myslel, že) nebudu muset jet takový kus světa sám, ale s jistou osobou - kamarádkou PEŤULOU. Jízdenka do pekla..

Vyjel jsem tedy úplně v klidu, vybaven obrovským baťohem, z Prostějova směr Olomouc. Do Olomouce hl.n. vlak přijel na čas, takže jsem v mnou zabraném kupé rozvalil okno dokořán a vyhlížel naši báj(eč)nou polovinu všech děvčat. Představte si však tu hrůzu, když jsem nezahlédl ani jedinou z nich (resp. když jsem Peťulu nezahlédl). Zůstal jsem strnule vykloněn z okna a pátral očima po nástupišti. Davy lidí, kteří se do mého vlaku bezostyšně rvaly, mi však poněkud komplikovali situaci. A to byla chyba. Když si výpravčí písknul na svoji kouzelnou flétnu, jenž má v moci vlaky rozjíždět, probral mě najednou hlas: "Tak už byste to okno snad mohl zavřít, ne?!". Otáčím hlavu a co nevidím: Moje kupé, moje vlastní a těžce vybojované kupé je obsazeno. Trubte na poplach, vetřelci, lupiči, bandité... Co si já nešťastník počnu? "To okno!" Co je s oknem? "Zavřít to okno. Jestli byste mohl!!!", opakuje samourčený velitel smečky vtěrek. Podvoluji se násilí a zavírám okno. Sedám si a pociťuji, že během mého cca 5-ti minutového vyhlížení poklesla teplota v kupé někam k nule. Ale životaschopnost Vtěrky Obecné je obrovská a jak tak koukám, žádný ze sedmi zde přítomných exemplářů nemíní zmrznout, abych ho mohl vyhodit na chodbičku. Škoda.

Při přestupu v Lipové Lázni jsem se opět díval po Peťulce, ale ona z vlaku nevystoupila. Začal jsem tedy v duchu rozvíjet smělou hypotézu, že asi tímto vlakem nejela, což se později ukázalo být výrokem pravdivým. Moje putování mělo dále pokračovat po malé trati. V dálce se objevilo něco jako autobus na kolejích a nádražní rozhlas mi oznámil, že "To" je to, čím pojedu dál. Jsem pro každou legraci, ale znepokojovalo mě, že obdobnou představu mělo několik málo dalších - asi 150 lidí. Tam se přece nemůžeme všichni vejít, to mi nikdo nevymluví. Mašinfíra otevírá okénko a s úsměvem kouká na tu haldu lidí. Je totiž již uvnitř - a teď koukám - uvnitř není prázdno, ba právě uvnitř je plno. K vozítku přistupuje výpravčí a s hurónským smíchem takto praví ke strojvedoucímu: "To néééé. To se tam nevejde!" Měla-li mě tato jeho organizační výzva uklidnit, pak splnila svůj účel. Bál jsem se totiž, že si to uvědomuju jenom já. Pneumatické dveře zasyčely a ukrojily lidskou hmotu. Venku toho ješte celkem dost zůstalo, včetně mě. Kolejovozítko se rozjelo a polovina jakéhosi polorozmáčknutého obličeje (spíše ksichtu) se výsměšně šklebila v prosklených dveřích. Jeho druhá polovina smutně ležela zapadnutá do sněhu na nástupišti. Nu což, i tak si někdo představuje cestování. Asi po 5-ti minutách se kolvozítko vrací a má připojený druhý vagónek! Vypadá sice zvenčí jako pobočka Sibiřských Mrazíren a.s., ale snad to nebude tak hrozné. Výpravčí pomocí železné tyče vyvrací přimrzlé dveře a vstupuje jako první. Cestou do nitra vozu rozbíjí ze stropu visící rampouchy a vyhání probuzené lední medvědy. Otáčí se k nám a upozorňuje, abychom chodili jen po vyznačených stezkách a zdržovali se ve skupinkách, neboť tak se dá lépe čelit případným útokům Eskymáků. Ano, to je ta kultura cestování, která mi chyběla.

Blíží se Tomíkovice. Nemohu se dočkat, až vylezu ven do tepla. Děsí mě představa, že by dveře opět zamrzly a zůstal bych uvězněn uvnitř. Podařilo se, jsem venku. Sláva! K mé velké radosti z druhé části vláčku vystupuje i Tatík, šťastný majitel klíčů od chaty. Mohu tedy opustit chmurné představy na zmrznutí v noci venku před chatou.

Chata

Po příchodu k chatě Tatík postupně odstraňuje nástrahy přichystané pro případné nezvané návštěvníky. Odemyká všech 5 zámků na dveřích, kolíkem zajišťuje propadlo v předsíni a povoluje tětivy u kuší připravených vystřelovat otrávené šípy. Jsme tu. Odkládáme původně plánované zržení v předsíni pro deteplotizaci (obdoba dekomprese u potapěčů), protože rozdíl teplot vně a uvnitř chaty činí jen pouhých 10 stupňů. Venku je -17 a než dokončím tuto větu, i ti nejpomalejší z vás si jistě dokázali spočítat, že vnitřní teplota bude někde kolem -7. Prostě žádný vedro. Po celodenním topení ve dvou kamnech se nám večer podařilo přemluvit místní teploměr, aby předstíral alespoň 7 nad nulou, k čemuž mu stačí pouze odstranit rtuť ze znaménka. Podařilo se! 7 stupňů je ideální teplota rovněž pro většinu našich potravin, určených pro skladování v +2 až +15 stupňů. V přestávkách mezi přikládáním hlavně chodíme na procházky k vlakové zastávce s nadějí, že přijede někdo další. Výsledek: 3 procházky, 3 vlaky, 0 osob.

První noc a druhý den

Protože nejsem žádná máčka, ulehám v klasickém pyžamu do klasického spacáku (určeného až do zimoty 6 stupňů Celsia). Mám tedy ještě celý stupeň k dobru. Asi ve 3 hodiny v noci mě budí obrovská zima. Asi v 6 ráno mě budí obrovská zima. Asi v 8 ráno vstávám a je mi obrovská zima. Teploměr to vzdal a ukazuje pravdivé 2 stupně. Mlží se mi od pusy a v tenké ponožce mě šíleně tlačí nějaký kamínek. Sundávám si čepici (kterou jsem si nasadil ve 3 v noci), odmotávám šálu (kterou jsem si omotal v 6 ráno) a svlékám ponožku. Zjišťuji, že to není kamínek, ale prostředníček mé vlastní nohy. Že by se chystal upadnout? Ne, ještě ne. V nouzi poznáš přítele. S velkou radostí Tatík žertuje, že prostřední prst na noze stejně k ničemu není, že pro stabilitu jsou daleko podstatnější ty okrajové. Dále přichází na řadu očekávané téma pilota Meresjeva, který se plazil sněhem několik dní a nocí, omrzly mu všechny prsty a nakonec byl ještě slavný. No nevím, radši bych se proslavil nějak jinak.

Kamna. Drahocený zdroj tepla. Roztápíme všechna obě kamna. V přestávkách mezi přikládáním jíme a chodíme na procházky k vlakové zastávce s nadějí, že přijede někdo další. Výsledek: 4 procházky, 3 vlaky, 0 osob.

U večeře mezi sebou konzultujeme zajímavou myšlenku, a to že "Naše chození naproti k vlaku je nepřímo úměrné k příjezdu dalších lidí." Prestože ve spací místnosti, přezdívané lednička, je celkem uspokojivých 14 stupňů, neponechávám nic náhodě. Oblékám 2 vrstvy oblečení, omotávám se dekou, lezu do spacáku a na to všechno pokládám peřinu. K posteli si přisunuji židli a na ní pokládám do pohotovostní polohy čepici, šálu, třetí ponožky, sklenici FRIDEXu, rozmrazovač zámků a plamenomet. Teď si můžeš přijít, Supermane (dědo Mrázi)!

Třetí den - na všecho se musí vědecky

Ráno. Probouzím se spocený jako blázen - takové vedro jsem opravdu nečekal. U snídaně padlo rozhonutí ověřit včerejší teorii - naproti k prvnímu dnešnímu vlaku nejdeme. Ticho. Napětí. Časté vykukování z okna. Najednou bouchání na dveře! Heuréka! Funguje to! Přišla Peťula s Romanem. No, přesnější bude říci: Přišla Peťula, Roman dokulhal. U jídla se Roman vychlubá svým zraněním na noze, jako by bylo z nějaké hrdinské bitvy. Ale nebylo - poranil si ji při nebezpečném a krutém sportu zvaném kopaná (asi ho někdo nakopl, ale on si o tom vymýšlí báchorky). Vyčítám Peťule, že nejela domluveným vlakem, ale ona mi tvrdí, že jsme se domluvili na sobotě. Tak zaprvé, domluvili jsme se naprosto určitě na pátku, a za druhé: přijela až dnes - v neděli! Narychlo si vymýšlí existenci nějakého dopisu, ve kterém mi bla bla bla... prostě nějaké trapné výmluvy.

K večeru jdeme opět k vlaku, abychom si definitivně potvrdili, že tím můžeme příjezd dalších lidí pohodlně ovládat. Vyskytla se však drobná chybička (tím vlakem totiž přijel Babáq), ale teorie v podstatě funguje. Tedy až na nějakou tu vyjímku, která toto pravidlo potvrzuje.

Pivo. Jsme v chatě a rozehříváme omrzliny, které jsme si cestou k vlaku a zpět stačili pořídít. Buch, buch. Klika cvakla, dvéře letí, Dundee vchází do dveří. Přivítává se s námi a okamžitě volně přechází k tématu, že dole ve vesničce v hospůdce mají něco dobrýho. Né, že by byl Dundee nějakej závislák, ba právě naopak. Ani mu nedá moc práce nás přesvědčit a kolektivně se zvedáme. Žízeň je žízeň, to se nedá nic dělat. Kulturně vzdělávací náplň tohoto večera je tedy zajištěna (ta náplň měla takovou zrzavou barvu a čepovala se do půllitrů).

Další den

Přípravy na Silvestr vrcholí. Vykupujeme víno a chleba (dvě základní poživatiny) ve všech okolních vesničkách. V chatě je již celkem teplo. Sedíme kolem stolu, vykecáváme a popíjíme čaj. Pojídáme přitom vzorky vánočního cukroví, které nikdo z nás neopomenul přinést. Přijíždí další noví osadníci. Vítáme se s Bobem a Bobicí a seznamujeme se s novou sličnou dívkou Romčou. Že by byl Bob bigamista a přivedl si s sebou hned dvě ženské najednou? Chvilku váhá - je na něm přímo vidět, jak usilovně přemýšlí (vymýšlí nějakou báchorku). Ano, už ji vymyslel a Romču prohlašuje za svou sestru. Všichni jsme tak překvapeni neoriginalitou tohoto výmyslu, že mu to věříme. Tak mě teď napadá, byla to teda fakt jeho sestra, nebo ne?

Silvestr

Už je to tady: 31.prosinec, poslední to den letošního roku 1996. Jídla máme hromady - to by snad nedokázal sežrat ani Pecan, kdyby tady byl. Dobře, uznávám že přeháním - Pecan by to dokázal. Otvíráme jednu konzervu za druhou a beztak jich neubývá. Situaci komplikuje jistá 3-členná skupina polovegetariánů, kteří se stále v hromadách přehrabují a vybírají jen čistě drůbeží konzervy, rybičky, sýry a podobné nesmysly. No tak dobře, já se vám teda přiznávám, byl jsem jedním z nich. Tato úchylka se u mě projevovala v období od 4.prosince 1996 do 31.ledna 1997. V současné době jsem tzv. "semi-vegetarián" (jak to výstižně nazval Pecan) - to je stav, kdy se člověk "červenému" masu důsledně vyhýbá, ale není-li k dispozici nic jiného, pozře ho - jíst se přece musí. Takže zpátky ... přehraboval jsem se v hromadách a vybíral jen čistě drůbeží konzervy, rybičky, sýry a podobné skvělé věci. Šampus.

V podvečer jsme začali s výrobou obložených chlebíčků a několik misek se zaplnilo sušenkami, křupkami a tyčikami jak standardními tak i grahamovými. Otevřeli jsme první láhve a jedli, pili, hodovali. Před půlnocí jsme vyšli před chatu, aby tam tři přítomné dámy odstřelily tři láhve šampaňského. Pak se spustila ohňostrojová show plná dělobuchů, světlic, rachejtlí a raket (celkem 3 tzv. římské svíce - slovy "tři"). Šest minut po začátku roku 1997 nám začala být zima a vrátili jsme se do chaty, abychom tam v oslavách pokračovali. Dokonce jsme i tancovali klasické tance za doprovodu svérázné tříčlenné hudební skupiny, notně posílené alkoholem. Jeden hrál na kytaru a zpíval, druhý jenom zpíval (ale úplně jinou píseň než ten první - to víte, Vodka+Juice...) a třetí spal (typicky učebnicový příklad otravy Gin+Tonicem...). My jsme se však touto hudební produkcí nenechali mást a tancovali nezávisle na jejich naprosto nepravidelném rytmu. Mimo to jsme hráli nějaké společenské hry. Díky hře "Na mafiány" získal Dundee novou přezdívku "Ten, jenž se vysmívá pravděpodobnosti" tím, že si vždy vylosoval roli "mafiána" nehledě na to, jak malou šanci měl. Ke spánku jsme se uložili krátce po 6 hodině.

Nový rok je tu

Asi tak ve 2 odpoledne vstáváme a začínáme vařit večeři. Dnešní den trávíme zejména v kuchyni, kecáme a mezi pojídáním všeho možného hrajeme "Člověče nezlob se" a "Monopoly". Neustálé zákeřné vyhazování figurek a kapitalistické vykořisťování evidentně posiluje přátelské vztahy mezi námi.

Teplota v chatě se ustálila na nějakých 18 stupních, v některých místnostech je však stále hluboko pod nulou. Problém je, že právě do té nejmrazivější místnosti každý z nás musel několikrát denně a navíc si tam byl nucen ještě odložit. Mělo to však i své výhody, neboť díky tomu probíhaly tamní návštěvy velmi rychle a nikdy nevznikla tlačenice.

V nejlepším přestat

I nastal 2.leden, den našeho návratu domů. Je fakt, že "V nejlepším se má přestat" a navíc se musíme stačit zotavit před letošním dalším Silvestrem. Co? Vy to nevíte? Aha, Vy jste asi "normální" a zastáváte ten naivní názor, že Silvestr se slaví jen jednou v roce. Omyl, MI (není pravopisná chyba!) ho slavíme několikrát. Někteří tu s námi na chatě přece nebyli, a to by bylo nefér, oslavit nový rok bez nich. Pokud je mi známo, další Silvestr by měl proběhnout v sobotu 1.2.1997. Někomu by to mohlo připadat podivné, ale MI už to považujeme za samozřejmost.

Balíme věci a necháváme vyhasnout v kamnech. Tím je definitivně rozhodnuto o našem odjezdu, protože teplota se brzo vrátí do svých navyklých a oblíbených záporných hodnot. Vynášíme batohy před chatu a Tatík opět aktivuje nástrahy na případné lupiče (do chodby za dveře rosypává směs hrachu a připínáčků; otevírá sklep, ze kterého pomalu vylézají jedovatí pavouci; do kuchyně na stůl dává otrávené jídlo a pití, atd.). Poslední ohlédnutí a odcházíme na vlakovou zastávku.

Cesta probíhá dobře. Ostatní domorodci si nás sice nedůvěřivě prohlížejí, ale to se dalo čekat. Není totiž příliš obvyklé, když na zastávce uprostřed lesů přistoupí najednou 9 individuí s velkými baťohy. Naštěstí jsme na takové situace připraveni a rozdáváme hrací strojky a zrcátka, čímž si získáváme jejich důvěru. Zlato a drahé kameny nám však na oplátku nedali. V Lipové Lázni vystupujeme a jdeme navštívit nádražní hostinec, neboť zde máme 45 minut času na přestup. Objednáváme si piva, grogy, kávy a čaj. Poslední společné posezení. Dva z nás již odsud odjedou jiným vlakem. (Tady byste měli dojetím uronit slzu.)

Při cestě rychlíkem PRADĚD máme štěstí a zabíráme celé kupé jen pro sebe. Je nás už jen 6 a cestou nás bude stále ubývat. V Olomouci odpadají 3 a v Prostějově 2 (včetně mě). Nejdelší cestu (až do Brna) bude muset jet Bobice sama. Tímto končí první oslava Silvestru 1996.

Doslov

Když jsem přišel domů, našel jsem na stole dopis od Peťuly. Byl mi doručen ten den, co jsem odjel. Cituji z něj: "...Takže pokud v sobotu 28.12. nebudu v Olomouci, tak zachovej paniku (totiž klid) a pokračuj v cestě. Já se objevím v Lipové Lázni nebo až na chatě. Doufám v rychlost a spolehlivost našich pošt, a že tento dopis čteš ještě před odjezdem."
Doufala marně...