Praha - duben 1997

Fotografie nejsou a nikdy nebudou k dispozici...

Jak to začalo

Na oslavě narozenin Oneho v Olomoci, kde se setkala opět velká spousta INF91dinců, přišla řeč mimo jiné i na to, kde všude už jsme společně "pařili". S lítostí bylo konstatováno, že jen v samých celkem normálních městěch. Vzhledem k naší veřejně uznávané nenormalitě byla tato normálnost vyhodnocena jako absolutně abnormální. A to se musí změnit! Víte co? Uděláme sraz třeba ... třeba ... třeba v Praze. A kdypak? Někteří nemají čas o víkendu, někteří nemůžou ani příští týden, takže nejlepší bude POZÍTŘÍ. Ok, to vyhovuje všem. Máme tam totiž náhodou cestu, protože se tam koná nějaká programátorská konference nebo co, na kterou je většina z nás vyslána mateřskou institucí, firmou či sama sebou.

Od představ ke skutečnosti je někdy pěkně daleko, z Prostějova do Prahy taky

Snadno se řekne "dostat se do Prahy tak, aby tam člověk byl tak kolem osmé hodiny ráno". Vlakový jízdní řád mi však s klidným bílým výrazem v papíru tvrdí, že "Z Prostějova jede první vlak v pět, a to do Olomouce". Dovoluji si poznamenat: "Ale z Olomouce jede rychlík do Prahy už kolem čtvrt na pět". Odpověď: "Z Prostějova do Olomouce jede první vlak až v pět. Šach-mat!" Vzdávám tuto partii s velmistrem a zkouším slabšího protihráče - autobus. "Prosím vás, paní (informace na autobusovém nádraží v Prostějově), potřebuju se dostat do Prahy, abych tam ráno v 8 byl." Chvilka čekání a paní mi něco říká. Zvolna reaguji: "Co to říkáte? Ve 2:10 že něco jede? A že to tam bude kolem půl deváté? Vážně? A na tu hlavu něco berete? A nelepší se to, že?!". Představa šesti a půl hodiny v autobuse mi prostě nevyhovuje.

Kdo na koho vyzrál?

Takže je rozhodnuto. Pomocí jednoho nejmenovaného počítačového programu zjišťuji, že ideální je rychlík 4:12 z Olomouce rovnou až do Prahy. A je tam kolem půl osmé, což je také perfektní. Budu tak mít aspoň dostatek času najít v Praze místo srazu - PALÁC KULTURY. Plán, jak se dostat v tuto časnou ranní hodinu na hl.n. v Olomouci je ďábelský. Již o den dříve k večeru přijedu do Olomouce a u kámoše vyčkám do 3:30 hodin. Čekání budu trávit spánkem, takže pak celý dlouhý den v Praze budu (co se týče svěžesti) v pohodě. Plán má ještě jedno velké plus - Peťula pojede se mnou. Tím pádem si ve vlaku obsadíme nějaké kupéčko a opětovným spánkem dočerpáme energii na ten perný den. Vše domluveno. Nezapomeň - 4:12 to jede!

Zítra v Praze

Je to drsné, přicházet domů z práce s představou, že asi za hodinu zahájím putování do Prahy, a přitom tam budu až zítra ráno. Ale co, však se dost vyspím dnes večer v Olomouci, a pak ještě cestou ve vlaku.

Směr Olomouc

Úspěšně jsem dorazil na hl.n. v OL. Míjím informační přepážku a přepadne mě provokativní myšlenka ověřit si skutečný odjezd vlaku. Probíhá vnitřní rozhovor na téma "Úroveň důvěryhodnosti informací, které si člověk sám najde pomocí počítače." Takže je to jasné - jdu se raději přeptat. Zadrnčí tiskárna a už očima probírám obdržený výpis. Aha, zase nějaká skrytá kamera. Ten "můj" vlak tam nevypsali, natáčejí mě a čekají na mé reakce. Dejdara jsem zatím sice neobjevil, ale určitě tu někde bude. Přistupuji na jejich hru. Vracím se k okénku a s klidným úsměvem se ptám, pročpak na výpisu není ten vlak ve 4:12. Protože ten má jen lůžkové a lehátkové vozy. Podle jejího znuděného výrazu je mi již jasné, že to "Ptákoviny" nebudou, tam by se snažili víc mě nějak vytočit. Takže vybírám z nabídnutého lístku jiný vlak. Co je ale horší - Peťula o tom neví.

Večer plný změn

Navštěvuji Peťulu a pomalu a opatrně jí oznamuju, že ten vlak nejede a že pojedeme o něco dřívějším. Přijala to dobře: "Já tě zabiju!". Ani jsem nečekal, že to vezme tak lehce. Při každém vyslovení nového času odjezdu 3:20 se odmlčela, zbledla a otřásla se. No co, dnes toho sice moc nenaspíme, ale ve vlaku si to vynahradíme. To už vlastně stejně ani nemá cenu, jít dnes spát, a tak jdeme ještě s Onem a Rudlou do jednoho nóbl zařízení na zmrzlinový pohár. K spánku ulehám něco po jedenácté. Teda řeknu Vám, že budík, natočený na 2:25, působí hodně depresivně. Přikrývám se a zvolna usínám. Sakra, co je s tím krámem? Ještě jsem nezavřel oči a už to zvoní. Jo, tak takhle nějak vypadá 3-hodinový spánek.

Vstávej, semínko, ho-la-la, bude z tebe fiala...

Mám za úkol pomocí přístroje zvaného telefon vzbudit Peťulu. Domluva byla jednoduchá: Nechat jen dvakrát zazvonit, abych co nejméně vzbudil i ostatní, pak ona zavolá zpět a potvrdí bdělost. První pokus zklamal. Zkouším to znova a opět čekám. Konečně zpětná reakce a já do sluchátka směřuji dotaz, zda "je už vzhůru?". Všeříkající odpovědí mi je asi 5-ti vteřinová pomlka a pomalé, sotva slyšitelné, "Hmm". I když to nebyl videotelefon, jako bych ji v tom okamžiku viděl.

Do Prahy (do Podolí, do lékárny...)

Na ČESKÉ DRÁHY je prostě spoleh. 15 minutové zpoždění, přesně jak je uvedeno v jízdním řádu. Hlavně že už to přijíždí, tak si teď vybereme nějaké to kupé. Určitě ten vlak bude prázdnej, vždyť kterej blázen by jel ve čtvrtek v noci do Prahy. Ale jak koukám, bláznů se letos urodilo docela dost. Akorát tak přesně na totální zaplnění jednoho vlaku. Vzadu se otvírají dveře. Z přecpané uličky se vyprošťuje nějaký podnikatel (debilní telefon mu čouhá z kapsy - podle toho je poznáte na první pohled) se slovy "Jdu ven, to nemá cenu". Asi raději pojede taxíkem. Vzniknuvší mezeru využíváme my dva (měl totiž naštěstí kufřík). Problém s hledáním prázdného kupé je nahrazen problémem zavřít za sebou dveře. Ještě že jsem včera nic moc nevečeřel. Stačí tedy jen vydechnout a "cvak". Následným naplněním plic vzduchem posunuji několik nejbližších cestujících dále do vozu (což mají stejně učinit podle přepravního řádu - v uličce u dveří se přece stát nesmí). Tady končí legrace ... a začíná sranda.

"Érbegy" už i ve vlaku

Modernější automobily jsou vybaveny zařízením zvaným air-bag, které v případě havárie naplní vzduchový vak před řidičem či spolujezdcem a zmírní tím následky nárazu. Naše vlaky to mají taky. Každý cestující představuje jeden takový air-bag a chrání tak v okamžiku případné katastrofy tělesné schránky ostatních. Po duševní stránce to však funguje přesně naopak. Přítomnost obrovského počtu air-bagů, které rovnoměrně a neustále zaplňují okolní prostor jedince, působí na jeho nervový systém silně negativně. Nás se ale chmurné myšlenky netýkají. Jsme v polospánku a jen chvílemi se vzájemně ujišťujeme: "Jedeme opravdu do Prahy? Stojíme opravdu v uličce u dveří? Pojedeme skutečně ještě 3 hodiny? Jé, to je legrace. He he he..". Kdybych se neznal, snad bych si o sobě myslel, že mi to vážně připadá k smíchu. Hmm, musím uznat, že se neznám... :-)

Zlepšováky

Na jedné z následujících železničních stanic (no spíše stanic první pomoci) vystupuje několik lidí. Bohužel tak málo, že se pouze o něco zvětší mezery mezi "lidmi" (úvozovky jsou tam správně - o lidi se jednalo možná kdysi v okamžiku nástupu). Jak teď udržet rovnováhu, když chce člověk dál v klidu pohodlně ve stoje spát? V rámci boje proti hrozící trudomyslnosti vymýšlíme zlepšováky. Kdyby tak byly na stěnách takové půlkruhové opěrky ve výšce krku, na které by se dalo zavěsit. (Morbidní verze pro silné povahy: Místo opěrek kovové háky, na které... no fuj!). A hele, vedlejší vagón je lůžkový a jeho ulička je úplně prázdná. Jeho vstupní dveře byly zamčeny - na každém nádraží se někdo marně snaží vytrhnout je. Vnitřní dveře mezi vagóny však nejsou dobře zajištěny a dva odvážlivci tam vnikli. Ve tvářích mají suverénní výraz dobyvatelů osmitisícovky. Koukáme na ně přes prosklené dveře jako na televizi. Zajímavý pořad je to. Ááá, teď se tam objevuje průvodčí (na první pohled záporná postava - něco jako J.R. v Dallasu) a snaží se je vyštvat. A podařilo se. Okolní diváci si otírají slzy vzteku (resp. dojetí) nad tím, že zlo zase zvítězilo. THE END. Titulky. Vyrobily © ČD 1997.

Pražská podzemka, to je něco

Zakupujeme lístky na metro. Ve stanici Vyšehrad vystupujeme. Chtěl jsem navrhnout, abychom se sjednotili na směru, kterým se vydáme, ale Peťula někam upaluje, tak tak že jí stačím. Potichu mi říká, že si už v metru všimla člověka se štítkem "Pořadatel" na hrudi. Takže ho teď budeme sledovat a on nás dovede až na místo činu. Povídám: "Ale Scullyová, seš si opravdu jistá, že jde na konferenci Microsoft Developer Days?". Ona: "Murder, nech to na mně. Podle tajných materiálů FBI to bude určitě on.". Nevím, proč si daleko víc než jako Murder z Akta-X připadám jako Mach z Macha a Šebestové. Vycházíme na povrch. Na pravé straně je obrovská budova (PALÁC KULTURY), někam pryč na opačnou stranu mizí "pořadatel". "Tak ti řeknu, Šebestová, že tenhle jde spořádat tak maximálně snídani do restaurace."

Konference

V těchto okamžicích jsme se účastnili konference MSDD. Protože se jedná o vážné věci, nebudu to zde dále rozvádět. Podotknu jen, že se tam byli samí důležití lidé, převážně z INF91 (Miloš, Jura, Zuzka Orel, Dundee, Peťula, Soptík, Pecan, Zdena).

Sraz v Praze

Konference skončila. Telefonicky jsme povolali kamaráda Toma, který s námi též kdysi studoval a nyní žije v Praze. Představoval pro nás znalce Prahy a čekali jsme, že ze sebe vychrlí spoustu pohostinských zařízení, kam bychom mohli zajít posedět. Zklamal a navrhl pouze dvě. Bylo vybráno jedno z nich s dohodou, že nás pět (Peťa, Zuzka Orel, Tom, Dundee a já) tam půjdeme napřed a ostatní za námi dorazí později. Až do 21 hodin jsme na ně čekali, popíjeli pivo a dali si dobrou večeři. Nikdo další už nepřišel. Zde si dovoluji udělit všem z INF91, kdož tam nebyli, veřejné napomenutí a důtku třídního učitele za neplnění kruhových povinností. Styďte se!

Praha je nejkrásnější večer (v noci)

Zuzka Orel a Tom se omluvili, že už musí odejít. A my (zbytek o 3 lidech) jsme se vydali na procházku večerní Prahou. Vedl nás Dundee, který se v Praze taky až nějak moc podezřele dobře vyzná a bylo to i s odborným výkladem o památkách. Bravo Dundee! Připadá mi, že jsme si prošli všechna nejkrásnější místa Prahy (Pecanovo Waclawské náměstí, Staroměstské náměstí, Karlův most, Malostranské náměstí, Pražský hrad, Chrám sv. Víta, Zlatá ulička, Staré zámecké schody). Za večerního osvětlení to bylo naprosto fantastické.

Zpátky domů

Vlak do Olomouce nám odjížděl v 0:45 (krásný čas) a byl naštěstí téměř prázdný. Pohodlně jsme se rozmístili po kupé a spali a spali a spali. V Praze se evidentně musí hromadit lidé, když cestou sem byl vlak plný a zpátky nejede nikdo. Něco po 4 hodině jsme byli v OL, takže jsme stihli i doprovodit Peťulu ke kolejím. Dalším vlakem do Prostějova jsem se dostal až domů - krátce před šestou hodinou. Protože krátce po šesté vstávám do práce, mám ještě dobrých deset minut čas a můžu si v duchu utřídit, co všechno jsem včera a dnes v Praze zažil. Do zaměstnání si dnes budu muset vzít s sebou zápalky na podepření víček, ale to je jedno. Tahle akce byla prostě sqělá!